O čem sní ženy

by psychoadmin · Published 15. 12. 2016 · Updated 5. 1. 2017

O ČEM SNÍ ŽENY

PhDr. Jiří Tyl

Klinický psycholog a psychoterapeut

1. ŽENY A SNY

Ženy mají (na rozdíl od mužů) přirozenou dispozici k „šestému smyslu“, neboť ženský mozek je plynule napojený na srdce. (Srdce nepřetržitě přijímá i předvídá intuitivní informace… > VIZ NA KONCI rámeček: ženská intuice VÍ A PŘEDVÍDÁ

To nejspíš vysvětluje, co známe ze života: ženy si sny pamatují častěji, než muži, a hlavně sdělení snu berou víc vážně. Jak uvidíme v dalších pokračováních této rubriky, mají k tomu velmi závažné i velmi realistické důvody, počínaje reálnými informacemi o svých dětech a dalších blízkých osobách.

Ve výzkumech ženského a mužského mozku z posledního desetiletí je to potvrzováno také. Vůbec celá psychologie byla donedávna vytvářená muži a o mužích. To se nyní mění, ale pomalu.

Největší soubor vědeckých prací na internetu, 26 milionů, je v Národní knihovně mediciny (NLM) USA (http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed):

Heslo SEN: 11619 studií

Heslo ŽENSKÝ SEN: 3945

Heslo ŽENY A SEN: 486

Heslo OBSAHY SNŮ: 625

Heslo OBSAHY SNŮ ŽEN: 46

Pro jistotu vynechám srovnání mužských a ženských snů o těhotenství a porodu ;))

Hlavně proto, že ženské i mužské sny mají, kromě specifických rodových obsahů a jejich používání, více společného, než rozdílného. Především naše společné stvoření k cyklu dne a noci, bdění a snu. Stejně radikální změnu stavu vědomí mezi bděním a spánkem – přitom rámovanou při nástupu spánku právě sněním. I mnoho dalších věcí, o nichž bude řeč, daných tím, že všichni žijeme v témže přibližně 24 hodinovém (cirkadiánním) cyklu den/noc. A hlavně tím, že oba rody mají sice poněkud rozdílný, leč přece jenom hlavně shodný mozek (doufám, dodává autor ;))

2. PSYCHOLOGIE A NEUROLOGIE SNŮ

2.1 Nelze žít bez spánku

Není snad člověk, který by nemiloval spánek – pokud se má rád. Přibližně třetinu života (plus minus) žijeme ve spánku. Nebo aspoň pokusy usnout.

Přitom o této scéně našeho duševního života víme asi tolik, co o odvrácené straně Měsíce. Příznačně o jednom častém chování ve spánku poznamenává spisovatel Mark Twain: „Není způsob, jak by mohl chrápající poznat, že chrápe“.

Zcela zásadní poznatek o spánku říká, že bez spánku nelze žít – zemřeli bychom vyčerpáním organismu. Druhý zásadní poznatek je, že spánek nelze ničím nahradit (tj. nedá se třeba zajíst, zapít, nahradit nějakou zázračnou pilulkou, ani nestačí prostá bdělá relaxace).

Spánek potřebujeme pro dvě životně nutné věci: 1. tělesnou regeneraci, kterou zajišťuje spánek hluboký, převážně bezesný. 2. regeneraci duševní, kterou provádí spánek zasvěcený snění.

2.2 Nelze žít bez snů

Důležitost snu můžeme měřit významem pro život lidského jedince.

Za prvé: bez snění by lidský mozek vůbec nevznikl!

Sen je „rodičem mozku“: mozek je tvořen ve snění a sněním. Mozek roste nejvíce v druhé polovině těhotenství. Konečná čtvrtina nitroděložního vývoje je významně věnována zejména růstu a organizaci mozkové tkáně. V této době (cca 32. týden) se také ustaví základní stavy vědomí: bdění, snění, hluboký spánek. V bdělém stavu jsme asi 4 hodiny, ve spánku 20 hodin. V tomto období již sníme vůbec nejvíce v životě: 80 % doby spánku plodu je spánek snový. Snová činnost tedy doslova mozek vytváří a zároveň programuje. Po narození množství paradoxního spánku klesá asi na polovinu doby spaní, v dospělosti už je to jen pětina.

Za druhé: bez snů vůbec nemůžeme žít: zemřeli bychom vyčerpáním

Stejně, jako bez samotného spánku. Proslulé pokusy ukázaly, že krysy zbavené spánku umírají asi po 21 dnech. Zbaveny snů – paradoxní fáze spánku – umíraly asi po 37 dnech. V obou případech umíraly bez patologického nálezu, který by smrt odůvodnil – smrt se vysvětluje dezintegrací řídících funkcí. Sen je tedy životně nezbytný i pro mozek již vyvinutý. Ve snovém spánku se dějí procesy, které nás pak v bdělém stavu doslova udržují pohromadě.

Bdělý stav vlastně není pro minimální přežití nutný – organismus může být celá léta v bezvědomí, umělém spánku, vegetativním stavu… a přežívat, pak ho ovšem musí někdo vyživovat.) Naprostá nepřítomnost snění a úmrtí je ovšem extrém. Není třeba extrému, aby nedostatek snění způsobil těžká nevratná poškození, jako oligofrenie, či závažné nemoci, jako např. epilepsie.

2.3 Sen a jiné normální stavy vědomí

Máme vlastně základní, tj. nezaměnitelné stavy vědomí tři. Podstatným určením stavu vědomí je i (ne)činnost těla.

– bdělý stav. Ten známe všichni (pokud tedy jsme ve stavu, kdy vůbec něco známe): myslíme, konáme. Stav mysli a těla: mysl bdí, tělo bdí.

– sen, čili spánek paradoxní – protože mozková aktivita při snu je jakoby bdělá. Protimluv: takový stav vědomí, že nevědomý. Či „bdělý, ale nevědomě“. Stav mysli a těla: tělo spí, mysl bdí. Bdí na zvláštní způsob – tak, že o sobě neví. Chybí-li mysli bdělé vědomí o sobě samotné – bdělost vždy kontroluje! – chová se ve snu způsobem doslova nevázaným. Snový spánek končí probuzením, které je buď kratičké a startuje po něm další hluboký spánek, nebo – obvykle ráno – úplné. (Proto si také sny můžeme pamatovat: to, co si je vybavuje, je již mysl vědomá).

– hluboký spánek, tzv. synchronní – tělo spí, mysl spí. Přesto i v něm se odehrávají sny, jenom jaksi málo, většinou zobrazující skutečnosti předchozího bdělého stavu a často těsně po usnutí (jakoby v přechodu z bdění přes ospalost do spaní), a jaksi jednoduché, černobílé). V normě je fáze hlubokého spánku ukončena opět aktivací mozkové kůry ve spánku paradoxním.

Ovšem pozor: i ve stavu bdělém je většina našich duševních dějů nevědomá. Současná neurověda potvrdila Freudovu teorii, že naše vědomí je ostrovem plovoucím na oceánu nevědomí. Závěr: nepřetržitá kontinuita stavů bdělého a spánkov-ého/-ých je dána kontinuitou mysli samé (ať bdělé či spící, vědomé či nevědomé).

(Pro úplnost: z plynule navazujících stavů normálního vědomí se vymykají stavy, kdy mysl spí, avšak tělo se chová jakoby bděle – tzv. somnambulismus či náměsíčnictví, noční děs (pavor nocturnus). Stavy abnormální, potenciálně riskantní – podoba s alkoholovou aj. intoxikací není náhodná.)

2.4 Přechody bdění a snu

Sen je tedy kontinuitou našeho bdělého vědomí „pod hladinou“. Právě tak, jako je bdělé vědomí kontinuitou nepřetržitého toku nevědomí „nad hladinou“.

Přechody mezi bděním a spánkem, podobně jako mezi vědomím a nevědomím, jsou dány pulsováním našeho biorytmu. Je ovšem pozoruhodné, že ponoření „pod hladinu“ z vědomí bdělého, i jeho vynoření „nad hladinu“ ze stavu spánkového, je rámování sněním.

Samotné vynoření či ponoření, momenty přechodu, jsou však okamžité. I když někdo trpí nespavostí a převaluje se třeba hodinu, než usne, usnutí samo je nezachytitelný okamžik. Přechod z bdělého do spánkového stavu vědomí je tak nenápadný, že může způsobit havárii: řidič auta, který se dostane do mikrospánku (včetně třeba mikrosnu), vůbec nevnímá, že jeho vědomí se náhle ztratilo ze scény. Stejně tak rychle přecházíme ze snu do stavu bdělého: proto je pro někoho tak obtížné vůbec sen zachytit, pamatovat si jeho obsah. Významný psychiatr primář Rubeš říkal, že sen je plachý a hbitý jako veverka. Musíme být po probuzení pohotově, chceme-li chytit veverku za ocásek.

Jde tedy stále o totéž vědomí stejného jedince, proto se bdění a snění podobá více, než se „zdá“.

Při vypovídání o zážitcích jak v bdělém stavu, tak i při snění nechybí podstatné známky paměti, vnitřní řeči, pozornosti, myšlení atd.
Ve snu máme komplexní „živé obrazy“ se vším všudy: když se ve snu pohybujeme, máme měřitelnou aktivitu v motorickém kortexu atp.
Naopak, když si máme nějaký sen vymyslet, vyprávět něco, „jakoby“ se nám to zdálo, je v mozku podobná aktivita, jako při snech ve spánku.

2.5 Sní opravdu každý?

Výzkum spánku již před půlstoletím potvrdil, že každý z nás má každou noc sny, při 8 hodinách spánku aspoň 4, i více.

Jednak objektivně, záznamem činnosti mozku ve spánku. Přestože si mnoho lidí nevybavuje své sny, záznamy jejich snového spánku (pozná se podle rychlých pohybů očí, podle čehož dostal v angličtině zkratku REM) dokazují, že i oni sní stejně jako ti, kteří si své sny pamatují.

Jednak subjektivně. I jedinec, kterému se „nikdy nic nezdálo“, je-li probuzen z paradoxního spánku, je schopen si vybavit sen zcela srovnatelně s ostatními lidmi.

Praktická vsuvka: jsou lidé, kteří tvrdí, že se jim nikdy nic nezdá. Není však pravda, že někdo sny nemá, to by nepřežil. Pouze si je nikdy nevybaví.

Jednou z možností rozdílů ve výbavnosti snů je to, že ti, kteří si své sny nevybavují, si je hůře zapamatovávají než ostatní. Jiná hypotéza předpokládá, že někteří lidé se uprostřed REM spánku snadněji probouzejí, a proto jsou si schopni vybavit více snů než ti, kteří spí hlouběji. Nejčastěji přijímaná hypotéza, objasňující výbavnost snů, se zakládá na myšlence, že rozhodujícím faktorem je to, co se stane při probuzení. Pokud nenastane krátké období po probuzení bez vyrušování, k zapamatování snu nedojde.

Jedince, kteří si sny nepamatují, však nemusíme přesvědčit. Když o snech neví, jak se mohou přesvědčit, že existují?

2.6 Skutečnost snu

No dobře, když je sen tak důležitý, co tedy vlastně znamená? Co se ve snech děje? Jaký mají význam pro náš bdělý život?

Představme si situaci z našeho každodenního života: stmívá se. Doteď svítilo slunce a mohli jsme se spolehnout, že to, co je okolo, je vidět, je nám jasné. Ve tmě mnoho vidět není. Něco nevidíme vůbec. Slyšíme-li zvuky z temných koutů nevíme, oč jde; některých se můžeme i bát. Něco vidíme, ne moc jasně, díky hvězdám: mnohé si musíme domýšlet, dosadit dojem za vjem. Noční realita je pořád normální realitou, jen v noci jinak vypadá. Věci tu pořád jsou, jak byly. Vědomí je pořád živé, může si všimnout souvislostí, které ve dne nevnímá.

Stručně řečeno, psychická realita je skutečná jako hmatatelná realita, a skutečnost snu není o nic menší než skutečnost bdělého vědomí.

Sen je tedy významný psychický jev. Snění je stav vědomí, ve kterém se obrazy, uchované v paměti, mísí s denními událostmi a nevědomými fantaziemi. Nevědomý duševní život, zbavený kontroly vnější realitou (smyslových vjemů) a bdělé racionální kontroly, provádí, cokoli jej napadne. Ve snu můžeme být dobyvatelé i dobytí, můžeme létat, cestovat časem, cokoli, co by nás nikdy v bdělém stavu nenapadlo a co je mimo bdělou realitu. Můžeme ovšem také snít o tom, co čeká zítra v práci, dokonce sčítat nekonečné sloupce čísel nebo si v duchu předehrávat rozhovor se šéfem. Sen je podivuhodný stav našeho vědomí, provokující nepředvídatelností a proměnlivostí.

2.7 Jak snům rozumět?

Okolo snů panuje spousta populárních domněnek; některé pocházejí i od lékařů minulých dob. Třeba víra, že někdo sny vůbec nemá, či stará pověra, že zdravé je sny vůbec nemít. Vždyť komu z nás se někdy nezdají věci, bez kterých bychom se raději obešli! Leckdo si myslí, že sen je jakýsi stav zmatenosti, duševní smetí, které patří vyhodit. Ve skutečnosti se to má se sny úplně naopak.

Nejistota, co sen vlastně je a co znamená, je vyjádřena ve výroku, kterým mnoho lidí vyprávění o svém snu začíná: „Možná mi nebudete chtít věřit, ale skutečně je tomu tak.“ Lidé tudíž odjakživa potřebovali, aby jim snová poselství někdo dešifroval.

Kdysi dávno byly sny považovány za projev vůle bohů. Soudilo se, že bozi prostřednictvím snů smrtelníky varují, případně zvěstují budoucí události.

(To je mimochodem určitě bližší poznatkům soudobé neurovědy o snu, než názory moderního racionalismu, který považoval sny za jakési neužitečné krámy, popřípadě za nežádoucí vmetky šílenství do tak rozumného homo sapiens.)

První záznam takto věštecky – dnešní terminologií prognosticky – pojatého výkladu snu je v Bibli. Josef vyloží faraonovi sen, a jeho výklad se přesně splní.

Vědeckou analýzu poselství snů provedl pak Aristoteles. V bdělém stavu stále zpracováváme to, co je = přítomnost, porovnáváme s tím, co bylo = minulostí, plánujeme to, co bude = budoucnost. Proto je samozřejmé, že sen jak zpracovává současné dění, tak i vzpomínky na minulé, a stejně tak předvídá budoucí. První Výklad snů, ONEIROMANTIKÉ, také pochází od jeho studenta Artemidora.

Na další vědeckou analýzu snů čekala psychologie do roku 1900, do Freudova Výkladu snů. Na Freuda navázali jeho pokračovatelé v interpretaci snů. Také ovšem soudobá neurověda, která mnoho jeho teorií potvrdila.

2.8 Hlavní soudobé přístupy k výkladu snU (bez nároku na úplnost):

1) Sen je, jak řečeno, propojen s bdělým životem snícího. Ve snech prožíváme to, co žijeme, včetně toho, o čem nevíme.

2) Sen je královskou cestou k nevědomí (Freud). Sen tedy obsahuje nenahraditelné informace o tom, co si doopravdy, „v hloubi duše“, myslíme a cítíme. (Podobně jako jiné nevědomé stavy vědomí: fantazie, chybné výkony, vtipy, intuice.)

3) Nevědomá mysl se vyjadřuje obrazy, nikoli slovy. Proto je význam snu někdy vyjádřen symboly, jakoby zašifrován. Symbolický výklad snu může být oprávněný; je však třeba k symbolům přistupovat obezřetně. Freud na mnoha snech doložil, že podlouhlé předměty, jako nože, deštníky, i třeba hadi, mohou představovat penis, otvory vaginu apod. Ne však nutně každý nůž musí představovat penis! S čím se v praxi setkávám nejčastěji a kde se mi symbolický výklad osvědčuje, jsou obrazy domu, nitra domu jako obrazy našeho nitra, naší psyché (určení tohoto symbolu je od Junga).

4) Všechny postavy ve snu je možno nahlížet jako součásti psyché snícího, jeho „komplexy“, „pod-osobnosti“ či různá Já v „orchestru mých Já“ (Lewis Thomas). Princip byl uveden Jungem a robustně oživen Kohutem v jeho psychologii self. To je tzv. intrapersonální hledisko; mělo by mít při výkladu přednost. Tím se samozřejmě hledisko vztahové, interpersonální neruší.

Moje zkušenost: úplný výklad by měl optimálně dosáhnout toho, aby byl sen interpretován z intra– i interpersonálního hlediska a vyložena jejich souvislost.

2.9 K čemu je užitečné snům rozumět?

Interpretace snu je zároveň věda i hra, používá fantazie, volných asociací atd. V psychoanalýze vyžaduje přítomnost snícího, jeho spolupráci ve volných asociacích i jeho potvrzení výkladu. Je však možné se cvičit formou účasti na výkladu snů jiných osob, to se děje třeba při skupinové terapii či supervizi. Je možno si takovouto hravou formou osvojit některé principy výkladu i na takové virtuální skupině, jako je publikum nějakého média.

Porozumění snům je schopností, která člověku usnadňuje orientaci v sobě a v životě, a ovšem i pomáhá číst druhé lidi.

Autor má zkušenost s individuální i skupinovou psychoanalýzou i zkušenost s cvičnými semináři, kde se lidé scházejí pro inspiraci k výkladu. Má také zkušenost s výkladem v časopise i rozhlasových pořadech. Internet je další možností takové neformální virtuální skupiny, složené z publika specifického serveru.

Zdroj informaci o mozku: Knihy, přednášky a konzultace neurolog, neurovědec, epileptolog prof. MUDr. Josef Faber, DrSc., se kterým má autor čest 30 let spolupracovat.)

3. O ČEM ŽENY SNÍ?

Typické sny žen

Jak zmíněno (ve vedlejším rámečku?), při doporučené době spánku 8 hodin má každý (v normě) alespoň 4 sny. Typické sny se zjišťují poměrně jednoduše. Opakované studie, které shromažďují zápisy snů stovek osob po dobu několika týdnů, analyzují cca 10 000 snů. Z nich statistika vybrala snů typických – prakticky ve všech zkoumáních shodných celkem … 55, počínaje:

– Pronásledování

– padání do hlubin

– selhání při zkoušce

– létání

– neschopnost najít toaletu.

Typické sny žen se od mužských liší. Například mužům, zvláštní věc, se vůbec nezdá o těhotenství. Kupodivu, ženy mají mnohem méně snů, ve kterých samy páchají fyzickou agresi. (Nemluvě o tom, že právě sny žen se v průběhu životní dráhy od raného do pozdního věku proměňují tak, jak se mužům ani nezdá.)

Sny typické ženským obsahem

3.1 Sny o mateřství

Sny výlučně ženské. Sny o početí, těhotenství, porodu, potratu, kojení, šestinedělí, růstu dětí… mají všechny ženy. Těhotné pochopitelně významně více. V těhotenství dominují představy o svém mateřství, pak o dítěti. V posledním trimestru přibývá snů o narození dítěte. Přibývá ovšem také úzkostných snů, obav, aby se něco nestalo.

3.2 Traumatické sny

Jedno z nejhorších traumat je znásilnění, a jedny z nejhorších snů jsou noční můry o znásilnění.

Noční můry jsou jedním z hlavních projevů tzv. Posttraumatické stresové poruchy – úzkostné poruchy, která byla popsána poprvé u veteránů vietnamské války. Tj.: chronický, vracející se děs je srovnatelný s válkou, v níž zahynul každý desátý vyslaný americký voják.

Ale 10 % zabitých vojáků předčí vyšší čísla – statistiky znásilněných žen, které se ovšem značně liší podle toho, zda jde o hlášené případy, či odhady celkového počtu. V ČR se uvádí 13 % případů. V západní civilizaci jako celku 23 %. V Asii a Africe – masových dodavatelích násilníků do Evropy – dle Světové zdravotnické organizace 38 %. Přitom všechny studie se shodují, že oběti nesou následky celý život.

Co je důležité: traumata, jako je znásilnění, nevymizí ze snů prakticky nikdy. Znásilněné mají i po letech tzv. noční můry – nejen obyčejné zlé, špatné sny, ale děs, který snícího probudí ze spaní. Noční můry mají prakticky obden, i více než 5 za týden.

Počet studií o snech znásilněných v NLM? 26…

Posléze: znásilnění je nejhorší, ale nikoli nejčastější forma fyzického násilí, jehož jsou ženy oběťmi. Několikrát častější je bití, i se zraněním na těle, i opakované bití, i opakované ublížení na těle…

Autor ilustruje počty obětí na souhrnných číslech. Mnohem horší je osobní bolest těchto žen, které potkává v psychoterapii. Setkávání s živými (ochuzeně) oběťmi mužského násilí, spolu s hromadnými údaji, z něho vychovaly zásadového feministu. Pročež si též dovoluje psát o snech žen, i když je zná z druhých úst.

3.3 Sny typické ženstvím: erotické

Sem by autor zařadil sny s erotickým a sexuálním obsahem.

Sice takové sny mají všichni, oba rody. Jenže: jako je jiná ženská sexualita, tak jsou také jiné erotické sny žen. Není v nich násilí. Zřídka jsou agresivní. Plyne z nich naplnění – naplnění touhy, či aspoň přání po naplnění. Ženské erotické sny připadají autoru – muži jako stav při Extazi (míněna MDMA).

Freud razil teorii, že význam snu je především splnění přání. Jak vidno na snech traumatických, tak to se svou teorií velmi přeháněl. Pokud však autor ví – co mu ženy vyprávěly – tak Freudovu teorii naplňují nejspíše erotické sny žen.

4. CO SE ŽENÁM ZDÁ

Co mi ženy vyprávěly – typické sny, které v běžných rozhovorech v práci, u skleničky… i v psychoterapii.

Vyprávěla veselá dáma 40+, viditelně svým mužem velmi dobře opečovávaná:

Erotický sen

Budím se k ránu a ptám se svého manžela: „Už jsi mi přinesl to kuře?“

Tváří se nechápavě: „Jaké kuře?“

„Vždyť jsi mi to slíbil!“

„Cože? Teď v noci?“

„Přece jsme o tom před chvílí mluvili! Slíbil jsi mi, že dojdeš do KFC…“

„Miláčku, to se ti něco zdálo! KFC má přece v noci zavřeno“

„Nezdálo. Chtěla jsem stehno, paličky. Ještě jsem ti říkala, ať dáš pozor, aby nepřinesl ty pálivé, nebo ty smažené ve strouhance, ty hrozně škrábou!“

„A nestačila by ti tahle palička?“ strká mi ji do ruky.

„Aha, to je ono!“ Beru si paličku a…

To byl sen s moc dobrým koncem!

Takže se mi to s tím kuřetem jen zdálo? Co mi tím sen chtěl říci? Co tím chtěl říci mému manželovi? Tedy přesně vzato, co chtěl sen říci mně, abych to řekla manželovi? Proč to takhle zašifroval? Protože jsem nevěděla, jak mu připomenout, že už tři dny tráví večery s prací, místo se mnou?

Má to ještě jiný význam? Vysvětlí mi to někdo?

(V každém případě tenhle sen měl moc dobrý konec!)

Vyprávěla čerstvá babička, 65 let:

Mateřský sen 1

„Sny o mateřství? Nejhorší, co jsem kdy zažila! Byla jsem bezdětná do 39 let. Že se pozdní matky víc těší, že si těhotenství víc užijí? Tak já jsem výjimka. Ne že bych děti neměla ráda, jen jaksi… Ještě na vysoké škole jsem přišla do jiného stavu, tehdy to nedopadlo. Nechce se mi vyprávět, jestli spontánně nebo mým přičiněním, o tom to není. Pachatel byl… nebyl… no rozhodně se netvářil, že by chtěl založit rodinu a starat se. Nebyla jsem právě z bohaté rodiny – chtěla jsem nejdříve dokončit školu, pak jsem dostala dobré místo u zahraniční firmy, mohla jsem si pořídit nejdřív nové auto, pak vlastní byt. Pak ze mě udělali manažerku. Pak jsem získala lepší byt, zařizovala jsem si ho… Ne že bych ty roky neměla přátele, někdy i víc, ale tak porůznu; někdo byl ženatý, někdo byl v Praze na dva roky a vrátil se do Anglie, někoho jsem moc ráda ze svého hnízdečka vyšoupla… A pak jsem si uvědomila, že jsem v tom bytě sama, že mi bude 38, a pokud sebou rychle nehodím, budu v něm sama už pořád. Ještě že máme internetové seznamky pro ženy, které sedí do 9 v práci.

A pak jsem byla v tom, sláva. A pak začala ta hrůza! Postupně, stále častěji, jsem začala mít děsivé sny. Že potratím. Že dítě bude postižené, nejsem už nejmladší. Že to nezvládnu. Že mi s tím nikdo nepomůže. (Neměla jsem moc veselé dětství. Táta buď nebyl doma, nebo se s mámou hádali, a hůř. Mámě bude 70…)) Do toho blbé poznámky gynekologů, že kdybych to nenechávala na poslední chvíli… fuj!

Jak se blížil termín, už jsem měla noční můru skoro každou noc: porod dopadl špatně. Nebo nebyl zrovna k sehnání porodník. Nebo, nebo. OK, nic jsem nezanedbala – domluvila jsem si v porodnici, že to bude císařským řezem, že tam bude „můj“ porodník, že radši porod uspíší týden dva před termínem, prostě všechno, co šlo. Pak jsem nastoupila do porodnice, a tu noc předtím tedy nezapomenu. Doktor byl na místě, byla jsem uspaná, rodila jsem, pak jsem se probudila, a nic. Dítě nebylo. Ptala jsem se sester, kde je, koukaly se na mě udiveně: „Jaké dítě? Vy jste přece žádné dítě neměla. „Ale měla! Vždyť jsem rodila!“ Sestra: „To se vám asi zdálo, to se stává“. Pane Bože! Sáhnu na břicho, dítě je pořád ve mně. Tak se mi to zdálo? Zase usínám. Zase se budím, sháním se po dítěti, vždyť jsem přece rodila… dítě nikde! Takhle to šlo celou noc, myslela jsem, že se zblázním. Proboha, ať už jsem na sále, ať to mám za sebou! Dodnes se klepu, když si na to vzpomenu – nebo když se mi to čas od času zase ve snu připomene. Vysvětlí mi někdo, proč se to vrací? Přestane to někdy?

Dopadlo to dobře, má zdravého syna. Proč tedy ta panika ve snech? Představy o mateřství, představy o tom, kdy mít dítě, kolik chce mít dětí…. provázejí ženu prakticky celý život – už v 5 letech v tom mají holčičky jasno. Mateřské představy s dospělostí, s věkem vhodným pro narození dítěte, postupně houstnou. Se zkracujícím se věkem plodnosti se u některých žen stávají až ovládavé. Mateřská očekávání jsou radostná i úzkostná, při představě „zavírajících se dveří“ úzkostných přibývá. Ve 40 už jich je plný rezervoár. Pak se právě při té první – i pravděpodobně poslední – příležitosti oživí celý jeho objem.

Vysvětlení se nabídlo právě z toho:

„Sama asi cítíte, že sny pocházely z celé vaší historie, od doby, kdy jste kdysi dávno poprvé představila vlastní dítě?

„To ano, ale proč takový strach?“

„Myslím, že se obavy z té situace – až budu rodit, až budu maminka – střádaly dlouhá léta: teď tedy všechny nahromaděné strachy dostaly ten skutečný spouštěcí ventil.“

„Ale vždyť jsem si dítě přála a těšila se? Proč místo těšení právě ty strachy?“

„Hmmm. Říkala jste, že jste vlastně neměla na dítě nikdy čas – nejdřív škola a práce, aby bylo dítě zabezpečené, pak dobrý byt, aby mělo slušný život, každý partner má nějakou nevýhodu… Jiné ženy při tom všem stihnou jedno dvě děti jen tak. Nebyly za tou stálou potřebou zabezpečení vaše obavy? Neodkládala jste to pořád také proto, že jste se pořád necítila dost jistá, jak to zvládnete? A tak se všechny obavy, nejistoty, pochyby o sobě celé roky přičítaly a sčítaly? Že by za těch 15 roků neměla úspěšná žena žádné příležitosti? Nebo nebylo pořád všechno dost připravené?“

„… TO JÁ JSEM NEBYLA PŘIPRAVENÁ!“

„Vy jste řekla. Zbývá problém, proč se tedy strachy vrací, když už k nim důvod?“

„To byste měl vysvětlit vy mně, ne? Proto jsem za vámi přišla.“

„Kdyby to vysvětlení bylo jen tak k doptání, už byste si to zjistila sama, viďte? Odpověď je ve vás, ve vašem nevědomí. Přijít na ni, na to zřejmě potřebujeme být oba dva. Podívejme se, kdy se vám to zdá, co tomu snu předchází (atd. atd.)

Napadá něco toho, kdo to čte? Pravděpodobně má některá čtenářka podobnou zkušenost? Napíše nám? Ať odpověď už má, a může se o ni podělit.

Nebo sama chce sdílet podobný sen, protože podobně hledá odpověď? Otiskneme ho a zeptáme se všech čtenářek, mají-li nápad, jak to vysvětlit.

(P. S. Její problém jsme vyřešili – na jejích skutečných snech.)

Mateřský sen 2

Stále zamilovaná (i když jí je 42) matka dnes 14 leté dcery

Navštěvovala u mne psychoanalytickou psychoterapii asi 2 roky kvůli tomu, že „se nezvládala“. Trpěla afektivními bouřemi, které se naneštěstí dost rychle střídaly, ze smutku do vzteku, ze vzteku do pláče, z pláče do vyčerpání… při kterých tropila různé nepředloženosti a tu a tam se poškozovala.

Psychoanalýza nám šla dobře, našla si partnera, vdala se – a byla pořád nespokojená, až to zase její manželství ohrožovalo. Manžel chtěl dítě, ona ne. Po dalším roce analýzy jsem jí začal připomínat, že pořád trpí tím samým, a pořád se v jejím životě nic nemění. „Změna nemá být jenom tady na pohovce, změna je třeba ve vašem skutečném životě. Takhle můžete přešlapovat na místě ještě 10 let. K tomu jste si mne ale nenajala. Manžel chce dítě – kvůli tomu si vás asi vzal, ne? Staří rodinní lékaři měli pro praktický život praktické rady, pro vaši situaci: Potřebuje dítě. „Nechci dítě, vůbec to necítím, nemám na to.“ „Jste mladá, naprosto zdravá, schopná, chytrá. Proč si myslíte, že zrovna schopnost mateřství zrovna vám znemožnila. To tak málo věříte, že to vaše hormony srovnají?“

Mladá dáma tedy, s mojí podporou, vyhověla manželovu naléhání. Jenže se moc netěšila.

„Pořád se mi zdají sny, že nebudu dobrá máma. Že své dítě nebudu mít ráda. Že nebudu schopna se o něj postarat. Že se rozzuřím a něčím ho uhodím, až ho zabiju. Pořád se mi vrací sen, že přestanu dávat pozor a upustím ho na zem.“

Až nastávající maminka šla na mateřskou a porodila. Ztratil jsem ji z očí. Ale za 3 měsíce přišel dopis. „Ty hajzle mizernej, cos mi to proved, žes mě k tomu dítěti přemlouval! Já to dítě nenávidím! Pořád vřeští! Nedá mi ani chvíli si odpočinout. Pořád jsem nevyspalá. Nejradši bych ho zabila. Když usnu, zdá se mi, jak ho vyhazuju z okna. Když ho kojím, musím se držet co nejdál od okna, fakt si myslím, že bych ho vyhodila.“

Poporodní deprese (dříve se říkalo laktační psychoza)? To jsem si tedy jako terapeut zavařil, doporučovat klientce něco, co nechce.

Uplynulo asi 10 let, odvážil jsem se jí napsat: „Ještě se na mě zlobíš?“ „Já? Vůbec ne. Proč bych se na tebe měla zlobit?“ No vždyť jsi mi psala… „Fakt? To nevím. Karolínka je úžasné sluníčko, jsem tak šťastná, že ji mám! podívej se tady na fotkách, jak nám to spolu sluší! A jak je chytrá! Už 4 roky za sebou je nejlepší ve třídě. Půjde na matematické gymnazium. Nic lepšího jsem v životě nemohla udělat, než ji. A mám hezké sny, abys věděl“.

Terapeut jásá s maminkou. Tak jsem to přece jen trefil, i když to tak zkraje nevypadalo! (Hlavně aby ze mě nebylo cítit „já jsem ti to říkal“ – je to její radost a její vítězství.)

Zažily jste podobnou situaci? Měla některá z vás sen, že svému dítěti ublíží (přestože ho miluje)?

Traumatický sen

(Vyprávěla 50 letá slečna)

Nikdy předtím jsem obsah těch snů nevyprávěla. Vlastně jeden sen – ten se pořád opakuje, budí mě v noci, nic jiného se mi nezdá (aspoň si to nepamatuji).

Narodila jsem v takovém prochlastaném kraji (ten tam nepište!). Neznám rodinu, kde by nebyl alkoholik, praděda – děda – táta – syn. Paní primářka na protialkoholním říkala, že čtvrtina pacientek na oddělení je odtamtud, i když to vůbec není spádová oblast, stovky kilometrů daleko. Ale popořádku.

Byla jsem jako dítě nenormálně vyspělá, první menstruaci jsem měla v 8 letech. Máma mi nic neřekla, před holkama ve škole jsem to tajila, připadala jsem si divná. Táta vždycky, když jsem se koupala, lez do koupelny, zkontrolovat, jestli se všude pořádně myju. Jestli byl opilý? On spíš nikdy nebyl střízlivý. Od té doby, když jsem začla menstruovat, jsem ho tam nechtěla pouštět, začala jsem se zavírat. Jenže ta naše koupelna nešla zavřít! Měla zámek, ale neměla klíč. Začala jsem se strašně bát, vždycky, když jsem ho slyšela na chodbě. Opřela jsem se o dveře a nepouštěla. Tak tam přestal chodit, ale…

Jednou, když máma nebyla doma a byl klid, jsem jen narychlo vklouzla do koupelny vyčistit si zuby. A najednou táta za mnou. Nebylo, kam utéct. Strašně jsem se bála. Říkal, ať se nebojím, že to tak prostě mají všechny holky. Přitlačil mě na vanu, sundal mi kalhotky. A pak se to stalo. Já jsem vlastně ani nevěděla, co se stalo. Byla jsem jako v bezvědomí. Vím jen, že jsem se hrozně bála křičet, bála jsem se, že by mě zabil. A že to strašně bolelo. Mámě jsem nic nemohla říct, ta by mi ani nevěřila.

Vyrostla jsem, měla jsem brzy kluky, většinou takové, co se ke mně ošklivě chovali. Bylo mi to jako všechno jedno – když dnes z odstupu vidím, že jsem si spíše neuměla představit něco jiného. Bylo i bylo pár takových, co se mnou chtěli chodit, jenže mě to nic neříkalo. A stěžovali si, že v noci pořád strašně křičím ze spaní. Když mě budí, křičím: ne ne ne. A: to bolí. No uznejte, kdo by to chtěl pořád poslouchat.

Nemohla jsem to nikomu říct. Když jsem byla u doktora a ptal se mě na intimní život, vždycky jsem si něco vymyslela. Jediná věc mi pomáhala: opít se. Opít se, abych o sobě nevěděla. Žila jsem sama, tak co. Nikdo to nevěděl. Dělala jsem ve fabrikách, kde se vždycky našli chlapi, kteří mi kupovali pití za sex. Když jsem byla opilá, bylo mi to jedno. Když jsem nebyla opilá, pořád se vracel ten sen: jsem v koupelně, přijde táta… a už z koupelny nevylezu já, ale nějaká jiná. Když se probudím, jsem zpocená, celá se klepu… a jediná úleva je, že jsem živá, že jsem to ZASE přežila.

Je jasný, že takhle to nemůže jít do nekonečna. Začala jsem vynechávat šichty, když už, tak jsem nedokázala přijít střízlivá, a už to jelo. Jedno delirium tremens, jedna protialkoholní léčebna. Druhé delírko, druhá léčebna. Třetí… po třetí protialkoholní už mě to nebavilo. Dala jsem si pauzu, na 10 let. Začala jsem sekat dobrotu. Dodělala maturitu, vystudovala jsem vysokou školu, udělala si doktorát. Jen ta noční můra pořád nemizela. Myslela jsem, že se z toho vytáhnu, ale bylo to ničemu. Když jsem nepila, bylo to jen horší. Usnu, za hodinu za dvě se zase otevřou dveře do koupelny. Tak jsem se zase napila, jen na usnutí, a už to zase jelo. Doba mezi delírky se začala zkracovat. Taky už jsem nebyla nejmladší, abych ty chlapy s chlastem vždycky přitáhla. Když jsem se podívala do zrcadla, byla jsem už dost jetá – to už bohužel zůstalo. Po šestém delírku jsem se octla v blázinci, kde si usmysleli, že nás z toho všechny dostanou. Nikdo nás neodsuzoval. Slovo alkoholička bylo zakázané. Sestřičky byly jako andílci, A pořád psychoterapie, od 8 do 8. Co vám chybí, že potřebujete pít? Co dobrého vám alkohol přináší? To mě naleptalo. Dokázala jsem říct, co se mi stalo, tedy aspoň něco. Přestala jsem lidi nenávidět. Pak se jich bát. Pokračovala jsem v psychoterapii individuálně. Začala jsem pracovat jako terapeutka se závislými, udělala jsem si výcvik, dělám něco, co je užitečné. Vedu normální, vlastně spokojený život, funguju, lidé si mě váží.

Jen ten sen, víte… ten sen nezmizel. Jsem v koupelně, táta za mnou vklouzne, zatlačí mě, začne mě svlékat, a pak se to stane. Není už to každou noc. Nekřičím už ze spaní. Nemám úzkosti. Ale nejsem happy. Stydím se, že se nebráním a neubráním. Nemyslím, že to někdy úplně přejde. Nenávidím se, že jsem to dopustila.

I po 40 letech výcviků a praxe to psychoterapeut nedokáže sám neprožívat. Ani si nemyslí, že by v takových případech byla chladná objektivita a odstup na místě). Ani v tom není sám – i ty/ti, jež shromažďují výpovědi pro výzkum obětí znásilnění, prožívají shodné pocity, jako oběti. Je to trapné být s pachateli stejného rodu.

Z profesionálního hlediska je ovšem ostuda, že slečně K. za 42 let (!) zdravotnictví nedokázalo pomoci. Ani psychiatrické léky, ani psychoterapie v léčebnách. Je pravda, že oběť o obsahu nočních můr nemluvila. Je ovšem také pravda, že si to nikdo nespojil – nebo aspoň nezeptal. Psychoanalýza moc nevěří, že trauma, o kterém se nedá ani mluvit, jen tak čáry máry fuk vyšumí. Mluvit o obsahu nočních můr a propojovat je s děním v životě přece jenom pomáhá dostat děsivé obsahy po kontrolu – nočních můr postupně ubývá.

Pokud máte pro slečnu K. nějakou radu, příště ji otiskneme. Pokud se (samozřejmě anonymně) o podobnou zkušenost některá čtenářka může podělit – už je možná z nejhoršího venku? Může to pomoci těm, které to v sobě potřebují držet.

_____________________________________________

POSLÁNÍ

Cílem autora je pomáhat porozumění snu: jak se snem navázat dialog, jak se ptát po jeho významu, poselství pro bdělý život.

K tomu jsou potřeba dvě věci:

– jednak vědomosti o základních významech snu. Ve školách se téměř vůbec neučíme o činnosti našeho mozku, která mozek v jeho vývoji jednak dotváří do konečné výstavby, jednak jí mozek tráví zpočátku 2/3 každého dne. Má každý sny? Má plod v děloze sny? Jaký je vztah bdělého vědomí a vědomí ve snu? Mají ženy a muži stejné sny? … a mnoho dalších otázek, na které dává odpovědi neurověda a psychologie v posledním desetiletí.

– jednak tyto vědomosti umět prakticky používat pro vysvětlení a porozumění skutečných snů. Jak se snem navázat dialog? jak se ptát po jeho významu? Naučit se řeči snu, tak jako třeba angličtině – tak, jak se to učí v psychoanalýze.

… A POSÍLÁNÍ:

Srozumitelnost snu se nejlépe ukazuje na skutečných snech konkrétních lidí.

Proto Vás chceme podnítit, abyste své sny sdílely/i s ostatními, posílaly/i je k výkladu.

Případně – posléze – zkoušely/i své umění výkladu i na snech druhých.

_____________________________________________________________________________

KONEC

ženská intuice VÍ A PŘEDVÍDÁ

Ženy jsou „intuitivní pohlaví“ – čtou správně pocity, často přímo myšlenky ostatních lidí.

Orgánem „šestého smyslu“, intuice, je srdce. Vědci změřili, že srdce reaguje na výsledek v ruletě ještě předtím, než se kulička zastaví. Až o 12 sekund dříve, než se kulička zastaví a informaci přijme náš mozek svým vědomým smyslem, zrakem. Byl zjištěn přesvědčivý důkaz, že srdce přijímá a reaguje na intuitivní informace dříve, než mozek.

Srdce přesně vzato nereaguje, nýbrž „pre-aguje“ – čili předvídá! Intuice je tedy „před-akce“ – odpověď na podnět PŘED fyzickým podnětem. Srdce tuto informaci rozesílá dál; v mozku se objevují elektrické potenciály, vyvolané srdeční akcí – a to dříve, než „vlny“ vyvolané zrakem. Informace, která je mimo dosah bdělého uvědomění, je tedy přijímána a zpracována stejně, jako běžný zrakový či sluchový podnět. Intuitivní informace zpracovávají všechny oblasti mozkové kůry. Ze shrnutí všech poznatků plyne, že jak srdce, tak mozek přijímají a odpovídají na intuitivní informace.

Další důležité zjištění úlohy srdce v procesu intuitivního vnímání:

Ženy mají srdce a mozek v příjmu i reakci na „předpodněty“ propojené, jejich srdce a mozek vzájemně komunikují. U mužů tomu tak není.

Tudíž: ve zpracování intuitivních informací srdce jsou významné rozdíly mezi pohlavími. Ženy mají akce srdce a mozku propojené. A protože srdce přijímá i (p)reaguje na intuitivní informace dříve, než mozek, pak z toho plyne, že ženský mozek je modulován srdcem, tj. ženy jsou více naladěny na intuitivní informace ze srdce.

ZÁVĚR OBECNÝ:

Naše psychofyziologické systémy, percepční systém těla – prokázaně srdce – nepřetržitě skenují budoucnost. Takovou, o které náš mozek ještě neví.

ZÁVĚR GENDEROVÝ:

Ženy čtou mužům myšlenky – pořád.

Jenže muži to nevědí – schopnost kontinuálně „číst“ intuitivní informace srdce mužský mozek postrádá.

Muži nevědí, že ženy vědí!