Úvod

jiri-mariane

CO JE TO PSYCHOTERAPIE?

Místo vysvětlování raději názorně: jak vypadá terapeutický dialog a jeho průběh?

SEPARACE: Lépe později než nikdy

Připadá mi, že mám kolem sebe zeď. Všichni mi připadáte sebejistí, hájíte si to svoje. Já pořád pochybuji, jestli to, co dělám, je dobře. Pochybuji o svém názoru. Někdo něco řekne, a já se svého názoru musím vzdát. Sebemenší neúspěch mě odradí – vždy jsem všechno vzdala již při prvním neúspěchu. Pořád na něco čekám – na nějaký zázrak. Přitom vím, že nebude… Karla

Karla je nenápadná, nevýrazně upravená. Svobodná, bydlí u rodičů v rodinném domku. Je jí 28, je inženýrkou ekonomie. Velmi náročná, ale dobře placená práce u světové účetní firmy. V práci obstává. Víme vůbec o tom, co se odehrává v nenápadných, dobře fungujících lidech okolo nás?

KONZULTACE 1 (listopad)

K: Co mám povídat?

T: Povídejte, co chcete.

K: Já nevím, co mám povídat u psychologa – nevím co se ode mě očekává…

T: Hm – to vypadá, jako byste představila svůj problém v jedné větě.

K: Jak to myslíte?

T: „Nevím, co se ode mě očekává.“ Tedy první, co mě napadá, je očekávání druhých (ne tedy to, co chci já, ale co oni chtějí ode mne). Chci tomu vyhovět. Ovšem protože kdokoli může očekávat cokoli, pochopitelně to nemohu všechno vědět, zvlášť když někoho vidím poprvé. Nevím co – ale vím, že něco se ode mě očekává. – Karlo, ve skutečnosti je to naopak: já potřebuji přijít na to, co vy očekáváte od terapie, tj. tady a teď ode mě.

K: Pořád hlídám, jestli vyhovuju, a pořad to nevím. Vůbec nevím, jak se toho zbavit. Pořád se srovnávám s ostatními, a cítím se méněcenná. Už na základní škole jsem byla mimo kolektiv – taková divná, extrém. Období na gymplu bylo hrozné – stres, napětí, strach. Na vysoké to bylo trochu lepší, ale ne moc. Do žádného kolektivu jsem nikdy nezapadla. Přitom se pořád kontroluju. jestli zapadám. Děs.

T: Nikdy jste si s nikým nehrála, nepovídala, nechodila…

K: Moc ne. Vždycky jsem si přitom připadala nesvá. Jenom…

T: Ano?

K: Od mládí jsem chodila na volejbal. Mimo hřiště jsem byla divná, jako všude, ale holky to tolerovaly. Na hřišti jsem byla úplně jiná – skoro divoká. Chodila jsem pro každý míč a smečovala jako blázen. Pak jsem se chvíli po zápase cítila skoro dobře, než se zase šlo domů…

T: Jakoby jste se mohla úplně utrhnout, protože to sportovní nasazení je vlastně to, co se od vás čeká?

K: Možná…

T: Takže si nikdo nevšimne, že jste úplně odvázaná a divoká, protože to se právě čeká? Tudíž se můžete utrhnout, a nikdo to nekritizuje?

K: To je přesné. Ale to byly opravdu výjimky, jenom při hře…

T: Zní to, jako byste se omlouvala. Za to, že jste se odvázala?

K: Asi.

T: A zároveň třeba mně za to, že jste zamindrákovaná?

K: To taky. Já se pořád omlouvám, i za to, že vůbec jsem. O víkendu jsem se pohádala s matkou, to je standard. Přišla do mého pokoje, vytkla mi rozházené knížky, a skončila u toho, že jsem v 28 svobodná a že se nediví, že mě nikdo nechce, když jsem taková bordelářka. Když jsem se rozbrečela, vytkla mi, že jsem vztahovačná.

T: Všechno, co řeknete, může být použito proti vám.

K: Tak nějak.

T: A proč vlastně bydlíte u rodičů, když vám je 28 a slušně vyděláváte?

K: Víte, jak by matka vyváděla, kdybych se chtěla odstěhovat?

T: No a? Důležitější je, jak se cítíte vy, když matka vyvádí.

K: Strašně. Dostanu žaludeční křeče, zvracím…

T: To není dost dobrý důvod, proč odtamtud vypadnout?

K: Mám strach, že by to bylo ještě horší…

T: Jak to ještě může být horší?

K: Já nevím. Bojím se.

T: Zkuste o tom do příště přemýšlet.

KONZULTACE 2

K: Přišla jsem na to, že jsem přespočetné dítě. Když byly starší sestře tři roky, chtěla jít máma do práce. Jenže táta si chtěl udělat kluka…

T: … tak si udělal vás.

K: Máma mu to dodneška neodpustila.

T: A vám?

K: Takhle mě to nikdy nenapadlo. Dala mě do jeslí, protože musela do práce.

T: Měla vás ráda?

K: Mě se vždycky zdálo, že ne. Ale já jsem byla hrozné dítě. Pořád jsem měla ve všem nepořádek, chodila jsem pozdě, ve škole mi to nešlo…

T: Máte vysokou školu, ne?

K: Mám pocit, že to je nějaké nedopatření.

T: Prosím??

K: Nikdy jsem se neuměla soustředit. Mám zpomalené reakce. Ve škole jsem dávala pozor vždycky jenom ze strachu, aby se máma nerozčilovala. Pořád jsem měla jenom dvojky.

T: Jenom! Slyšela jste někdy termín „porucha pozornosti“?

K: Ne.

T: Nebo „lehká mozková dysfunkce“?

K: Co to je?

T: Těžko se soustředím. Dá mi práci dávat pozor. Nereaguju tak rychle, jako ostatní. Chodím pozdě. Dá mi práci udržet pořádek ve věcech…

K: Co tím chcete říci?

T: Nemohla jste za to, jaká jste.

K: Já mám spíš pocit, že můžu za všecko.

T: I za to, že nejste kluk?

K: Jak to myslíte?

T: Táta chtěl kluka. Odpustil vám, že jste holka?

K: On doma skoro nemluví, všechno namluví máma. Se mnou nemluvil taky. Akorát měl radost, když jsem hrála volejbal.

T: Když jste byla tak trochu jako kluk?

K: Já nevím. Já mám pořád pocit, že si sama před sebou něco nalhávám. Ano, měla jsem pocit, že mě máma nemá ráda, a táta se o mě moc nezajímá. Ale nevím, jestli si to jenom nenamlouvám. Není mi příjemné, když se na takové věci ptáte.

T: Já to nepovažuji za špatnost, že jsem na vás zvědavý. Ptám se proto, abych věděl, co vám vlastně chybí. Bylo nepříjemné, když se třeba máma ptala, co bylo ve škole?

K: Děsné. A stejně nikdy neposlouchala, co jí říkám.

T: Proč tam vlastně pořád bydlíte?

K: Myslela jsem na to od minule. Nevím, jestli bych si sama na vlastní bydlení vydělala. Ani nevím, za kolik se dá sehnat…

T: Můžete přinést Anonci a probereme inzeráty spolu.

KONZULTACE 10 (prosinec)

T: Tak kdy už konečně probereme ty inzeráty?

K: Napadlo mě, že nechci, abyste mi pomáhal něco hledat. Dala jsem si sama inzerát.

T: Blahopřeji! Příjemně jste mě překvapila

K: Nechci, abyste se mi posmíval!

T: Jak vás napadá, že se vám posmívám?

K: Že se mi to stejně nepovede.

T: Proč by se vám to nemělo povést?

K: Nikdy se mi nic nepodařilo.

T: To už tady bylo. Vysokou školu vlastně ani nemáte atakdále. Čeho se bojíte?

K: Neumím si vůbec představit, jak to říct mámě.

T: Proč byste jí měla něco říkat? Nejdřív si něco seženu a pak se stěhuju, ne? Snad na to nepotřebujete povolení předem?

K: Bojím se, jak bude reagovat.

T: Hm. A potom taky všech lidí, jak budou reagovat na všechno, co dělám…

K: Už mě neštvěte!

KONZULTACE 17 (leden)

K: Našla jsem si byt!!

T: Sláva! Těšíte se?

K: Moc! Když si ho představím… to je můj nejvnitřnější pocit – vždycky jsem si malovala byt.

KONZULTACE 26 (březen)

K: Tak jsem 14 dní v novém bytě, a jsem tam hrozně ráda.

T: Raduji se s vámi.

KONZULTACE 28 (BŘEZEN)

K: Tak mi matka otrávila i byt.

T: Jak jste jí to mohla dovolit?

K: Jela jsem na víkend k rodičům. A zase výsměch, vzteklé výbuchy…. Proč tam vlastně jezdím?

T: Potřebujete matku ujistit, že i když jste se odstěhovala, že je pořád všechno, jak bylo? Že jí pořád patříte?

K: Byl to pro mě domov – a když tam nebudu jezdit, tak nikam nepatřím.

T: Co vám vlastně chybí, abyste někam patřila?

K: Pocit sounáležitosti s někým.

T: To je dobře, že si to už uvědomujete. Byt už máte, tak se můžeme pustit do toho, jak v něm nebýt sama.

INTERPRETACE

Abychom se stali osobností, musíme se oddělit od mámy. To je dlouhý proces, který odříznutím pupeční šňůry teprve začíná. Někomu se separace podaří v 18, někomu později, někdo potřebuje ještě „duševního porodníka“.

S Karlou jsme na tom pracovali skoro půl roku, než se odstěhovala. Karle se stalo, že se něco nestalo. Něco nezbytně důležitého pro vývoj osobnosti: SEPARACE od matky.

Jak se vyvíjíme? Nejdřív nejsme. Najednou nějak jsme, ale pořád to nejsme my: jsme součástí mámy. Pak se narodíme: přeříznou pupeční šňůru a jsme odděleni – ale jen co do odděleného organismu a jeho výživy. Pupeční šňůru je jen nitka ve spojení s mámou. Krom toho základního pro život, kyslíku a výživy, je všechno ostatní nepřetržitý celkový kontakt, spojení, objetí. Ale abychom mohli být opravdu sami sebou, musíme vstát a jít – jít od mámy.

U Karly separace jaksi neskončila – jako by se neviditelná pupeční šňůra táhla až z Moravy do Prahy. Byla často nemocná, s vadami, které se musely opravovat (pardon, operovat): pravděpodobně celkově vrozeně oslabená (tj. i nervově). Opakované pobyty malého dítěte v nemocnici zpomalují zrání a upevňují bolestnou touhu po bezpečí u mámy. Také matky dětí, které musejí tímto martýriem projít, to nemají lehké. Čím častěji je dítě nemocné a operované, tím více náloží strachu o svého bobánka. Až si nakonec nevšimnou, že bobánek je slečna už dost velká, ba až dost velká na svojí vlastní rodinu. Ba co hůř, nevšimnou si to oba – hůř pro bývalé dítě, které se své rodiny teprve musí dopracovat.

Někdy je potřeba k dosažení plné nezávislosti několika let psychoanalýzy – i dávno po odstěhování. Staletá zkušenost psychoanalýzy ukazuje, že nejtěžší je oddělit se od matek, které dítě trestají, ponižují, zahanbují a zajišťují si poslušnost vyvoláváním strachu a pocitů viny. Právě dítě, které je matkou nejvíce vystrašené, se cítí nejvíce ohrožené světem vůbec. Dítě, které se cítí ohrožené, které při matčině odmítání cítí, že mu jde doslova o život, se k matce nejvíc přimyká. (Vzpomeňme mýtu o Oidipovi, kterého matka dala odnést do lesa k roztrhání dravé zvěři, a který si pak dokonce vzal tuto matku za manželku.)

Často paradoxně trpí matčinými chybami právě děti, které jsou nedokonalé, neperfektní, a tedy by potřebovaly více péče a podpory než jiné. Jsou to například děti trpící různými poruchami pozornosti a koncentrace, učení a chování (tzv. lehké mozkové dysfunkce). Je jich hodně – každé šesté dítě. I s tolerancí a podporou je jejich cesta k nezávislosti a samostatnosti pomalejší a složitější, než dětí zdravých. Podle současných znalostí jsou tyto problémy asi ze dvou třetin dědičné. Je tedy pravděpodobnost 2: 1, že takové „hodné zlobivé dítě“ je vychováváno matkou, trpící týmiž problémy s koncentrací, sebekontrolou atd. To byl také očividně případ Karliny matky, impulsivní a s problematickým vztahem s nejbližšími – členy rodiny.

Běda, když taková matka (zakoušející nelibě svoji vlastní celoživotní nedokonalost a nižší úspěšnost) si vezme do hlavy, že její dítě to všechno napraví. Že bude výkladní skříní matčiny skvělosti, které ona sama jaksi plně nedosáhla. Teď se teprve z takového dítěte stane opravdový chudák, trpící kromě snížené výkonnosti navíc ještě chronickým pocitem, jaké je nemožné: líné, zlobivé, hloupé, případně všechno z toho. Důsledek: sebejistota a sebedůvěra hluboko pod nulou.

A právě taková osobnost, která by si potřebovala k nezávislosti dozrát nejvíce, má také největší práci postavit se opravdu na vlastní.

Milá Karlo, někdo se vyveze z domova díky vztahům k druhým lidem mimo původní rodinu velmi lehce a samozřejmě. Někdo má tuto cestu ztíženou právě tím, že kvůli problematickým vztahům v původní rodině se nenaučil vztahy vyhledávat, pěstovat a udržovat. Nevěří si, plácá se v tom a s každým nepodařeným pokusem jeho sebedůvěra dostává další ránu. Drží se doma, v tomtéž prostředí, kde jeho problém roste. Někdy je třeba takového člověka od matky téměř odtáhnout silou. Aby také mohl navazovat jiné vztahy, včetně zdravého vztahu k sobě.

Ušli jsme spolu kousek vaší životní cesty – zrovna těžký úsek přes složitou křižovatku. Rád bych po nějakém čase viděl, jak se vám daří – třeba vás viděl s miminkem, ke kterému byste se, bydlíc s matkou, asi těžko dopracovala. Vy si v tom tradičně nevěříte, ale právě lidé, kteří si svůj vztah s problematickou matkou zpracovali v psychoterapii, bývají těmi nejlepšími rodiči: vědí, které chyby nedělat.