O nadaných dětech

Kam s malými talenty?

O nadaných dětech

 Příloha MF Dnes TEST, 2015

Talentované děti podle něho patří k sobě, tak se mohou talenty optimálně rozvíjet.  Tlak na nivelizaci všeho a na ztotožněni s nivelizovanou úrovni všestranný rozvoj nadání brzdí.

Klinický psycholog Jiří Tyl ví, o čem mluví. Psychologii nadaných dětí se věnuje skoro 30 let, vyšetřoval jich stovky. Vychoval tři mimořádně nadané děti; se starším synem se účastnil školy hrou, první soukromou školou hrou v ČR. S mladším synem spoluzakládal první školu pro nadané děti, Cesta k úspěchu (www.cestakuspechu.cz).

Dr. Tyl stál u zrodu první soukromé základní školy v ČR po roce 1989. Škola hrou byla zaměřena na rozvoj tvořivosti i osobnosti žáků. Vznikla skutečná spolupracující komunita žáků, učitelů a rodičů. Bylo úžasné vidět, jak děti svoji školu a své učitele milují, rádi do školy chodí, vymýšlejí vlastní programy. Také se hladce dostávaly na střední školy, většina na osmiletá gymnasia.

Byl také spoluzakladatelem první školy zaměřené výslovně na děti nadané (a přitom i děti s tzv. dvojí výjimečností, které vedle nadání mají třeba poruchy pozornosti či učení). Byla založena v roce 2004 pod názvem Škola dětem, nyní pod názvem Cesta k úspěchu.

Hlavní zakladatelem a majitelem je Dr. Svoboda, vědec, pak manažer v oboru lidských zdrojů. Třetí zakladatelkou byla právnička JUDr. Samková. Hlavní motive, zakladatelů byla pomoc nadaným dětem, nejprve vlastním.  

Děti zakladatelů nastoupily první ročník školní docházky (mezi roky 2003-6). Všechny 3 děti měly IQ 130–140.

Všechny byl ve školách šikanované: jednoho chtěla nechat učitelka opakovat první ročník kvůli dysgrafii (!).

Druhé dítě bylo šikanováno spolužáky, protože otec byl Rom: „černošku“ spolužáci odmítali vpustit do třídy a podobně, aniž by s tím škola něco udělala.

Třetí byl v první třídě šikanován, protože i s IQ 140 byl citově spíš ještě v mateřské školce; nebyl z domova zvyklý na agresi a neuměl se bránit: hned v prvním pololetí přišel ze školy třikrát zkrvavený od spolužáků – prvňáků. Škola se zastala agresorů, že prý je nadané dítě provokuje.

 Stanovisko dr. Tyla, že nadané děti patří k sobě, není tedy žádným elitářstvím, ale zcela praktickými zkušenostmi šikany nadaných dětí v „běžných“ školách!  Vzhledem k tomu, že se dětem s dvojí výjimečností věnuje soustavně, má dokladů o šikaně nadaných desítky za rok.

Jak jste poznal, že jsou vaše děti mimořádně nadané?

Jednoduše: první slovo řekli do šestého měsíce věku. Přitom obvykle chlapci mluví později než dívky. Raný vývoj řeči je nejsilnější ukazatel vysokého IQ. (Opačně to neplatí: řada géniů začala mluvit pozdě.)

Dočetla jsem se, že váš syn byl první dítě v Česku, které absolvovalo tak zvané prenatální učení. Jak se takové nenarozené dítě učí?

To je velmi jednoduchý princip. Krabičku, která vypadá jako walkman, si matka přikládá dvakrát denně na břicho. A ta dítěti hraje rytmické zvuky o síle 30 decibelů. Autor přístroje Babyplus změřil, že je v těle matky obrovský rámus, aorta dělá randál, asi 80 decibelů. Tento zvuk je tedy pro miminko potichu. Začíná se s tím po osmnáctém týdnu, tedy v době, kdy dítě začne slyšet. Velmi totiž vnímá své okolí. (Proto je tak důležité, aby se rodiče nehádali: dítě všechno slyší a prožívá s matkou – a stres omezuje vývoj mozku.)

A dítě na tyto zvuky nějak reaguje?

Jistě, dětem se to náramně líbí, když pak maminky zapomenou nebo nemohou přístroj v danou hodinu nasadit, tak začnou kopat a domáhají se svého cvičení. Ukazuje se, že to zlepšuje pozornost, koncentraci, tlumí to hyperaktivitu. Děti se rodí orientované, lépe spí a jsou celkově klidnější. Když se můj syn narodil, bylo to jako dvacetiminutový zázrak. Smál se na mě, vůbec neplakal, „mluvil“ na mě: AHA-AHA-AHA, soustředěně sledoval prostředí.

„Geniálním“ dětem jste se nevěnoval jen doma, ale i ve své profesi. Stál jste třeba při založení první školy pro nadané…

Ta škola je moc pěkná, děti se v ní cítí naprosto skvěle. Ale než vznikla, to bylo něco. Ministerstvo nám dvakrát odmítlo udělit licenci. Tady zkrátka vadí, když někdo vybočuje. A škola pro nadané jim přišla příliš elitářská. Ale tak to není: nadané děti jsou adaptované, hladce proplouvají školami a zaměstnáním. Problémy v sociální oblasti neplynou ze samotného nadání, ale jednoduše z odlišnosti. Vymykají se, mohou mít odlišné chování (já jsem třeba nepřetržitě četl a jen četl, pět i víc knih denně). Mohou být třeba geniální matematici, a přitom být nešikovné, mít problémy s řečí aj.

Myslíte si tedy, že by nadané děti měly studovat ve školách pro nadané?

Je to výhodnější jak pro ně, tak pro celospolečenský přínos. Nadané děti si cení nadání, jiné odlišnosti nejsou pro ně tak důležité. Je známo, že vývoj talentu významně předbíhá třeba emoční dozrávání. (Mladší syn, když šel do školy, měl naměřené IQ 140, ale emočně byl na mateřskou školu.) Mezi svými se to lépe snáší.

Ve skupině extrémně nadaných je velmi mnoho jedinců s genem zvědavosti a neposednosti (tzv. ADHD), viz např. Bill Gates, Steve Jobs. Současná společnost tlačí na přizpůsobení: zvědavost je nepozornost, živost je neukázněnost. Jenže když budou všichni vzorně adaptovaní a poslušní, géniové zmizí. Kdo bude dělat převratné objevy v medicíně, obživě obyvatel, kosmonautice?

Chcete tím říct, že se u nás jejich talent potlačuje?

Ve Spojených státech je spousta elitních soukromých univerzit, výzkumných center. To je výkvět pro talenty, jenže když společnost taková zařízení nemá, tak – bohužel – talenty  potlačuje. Navíc některé učitelky netuší, jak se k takto nadaným dětem chovat. Génius je výjimečný a potřebuje individuální přístup. Když jsme zakládali školu pro nadané, stále nám říkali, že vychováváme osamělé génie, kteří se nebudou umět adaptovat. Opak je pravdou. Nikdo z dětí, které chodí na základní školu pro talentované, s tímto nemá problémy. Navíc jsou tam třídy maximálně po šestnácti dětech, což je mnohem lepší pro udržení koncentrace, pozornosti. Ve třídě s třiceti dětmi je to velmi těžké.

A co s tím? Lze soustředění nějak natrénovat?

Právě na to se zaměřujeme na biofeedbacku. To je přístroj, který slouží na trénování mozku. Ke zvýšení koncentrace je používají hodně sportovci. Při olympiádě v Pekingu dokonce Kostelecký děkoval ze stupně vítězů své psycholožce za biofeedback. Je to podobné jako jóga, učí, jak být v jednom momentu maximálně uvolněný od vnějšího světa a maximálně soustředěný na jednu jedinou činnost. To je využití pro rozvoj špičkových výkonů. Na druhém pólu biofeedback pomáhá lidem s problémy s koncentrací, vůlí, pamětí, pozorností (ADHD apod.). Výborně účinkuje na poruchy spánku, zvláště noční enurezu. Pomáhá potlačovat epileptické záchvaty. Využívají ho i nadané děti, protože mívají potíže s koncentrací na to, co je nebaví, nebo je s jejich talentem spojena některá dysfunkce, např. vady řeči, dyslexie.

Jak přesně biofeedback funguje?

Pro klienta je to velmi hravý způsob, bezbolestný a nenávykový. Pomocí EEG zachycujeme mozkové vlny, ty jsou předávány počítači. Jejich průběh před sebou vidíte na počítači, jsou „přeloženy“ do podoby video hry nebo filmu, které ovládáte jen činností svého mozku.

Když mozek trénuje oblasti, které chceme zlepšit, „hráč“ dostává body ve hře či normálně sleduje film. A naopak: když narůstá aktivita v nežádoucích oblastech, ve hře se nedaří, film se rozmaže a není vidět. Když se dítě začne znovu soustředit, film se zase rozběhne.  Tím mozek sám rozvíjí proces učení nových, vhodnějších frekvencí mozkových vln.

Když je to tak skvělé, proč už biofeedback není na každém neurologickém oddělení?

Biofeedback je psychologická metoda, vyžaduje samostatného terapeuta, specializovaný výcvik, vlastní přístrojové vybavení, diagnostiku. V ČR ho používáme 20 let; to není příliš dlouhá doba, aby byl přijat mezi zavedené obory. Řada lidí, lékaře nevyjímaje, pochybuje, že by „nějaké cvičení mozku“ mohlo mít podstatný a trvalý účinek. Ovšem důkazů z výzkumů zrychleně přibývá, takže doufám v rozvoj vzájemné spolupráce.

Celý svůj odborný život věnuje psychoanalýze a neurovědě. Učí, jak lépe ovládat svůj mozek, hledá slabá místa a opravuje ta, která tak nefungují. „Nadané děti se vzájemně stimulují a táhnou dopředu,“ říká PhDr. Jiří Tyl.

 Starší syn Alan (30) po obecné Škole hrou studoval 8leté gymnazium (také soukromé), pak vystudoval obor psychologie zdraví na Fakultě humanitních studií UK. Před 3 roky po otci převzal a vede psychologické centrum a institut EEG biofeedback v Praze 6.

Mladší syn David (16) je na osmiletém gymnaziu, na základní škole měl samé jedničky, minulý ročník končil s průměrem známek 1,46.

Věnuje se soustavně historii a politologii (také po otci).

You may also like...