NARCISMUS

JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY

PhDr. Jiří TYL

Praha 1995–2005

Předneseno na 8. mezinárodním psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu

Opočno 13. 9. 2001, www.iapsa.cz

Zkrácená verze vyšla v Revue psychoanalytické psychoterapie 2005/1

1. MÝTUS O NARCISOVI PODLE OVIDIA

Mluvíme o narcistním charakteru postmoderní epochy, mluvíme o jedincích s narcisticky narušenou rovnováhou. Kdo vlastně byl Narcis a co se mu přihodilo? Jaké poselství pro naši dobu znamená jeho životní příběh?

Co o něm vůbec víme? Mnozí se spokojí s tím, že Narcis byl jinoch zamilovaný jen sám do sebe, pyšný sebezhlížeč, který nebral na vědomí druhé, sám sebe považoval za nejlepšího a nejkrásnějšího, a proto ho jaksi nemáme rádi.

Podívejme se na však na mýtus o Narcisovi podle Ovidia a pokusme se odhalit, o čem a o kom vlastně vypráví, vypovídá.

NARKISSOS A ÉCHÓ

Ovidius: PROMĚNY, Kniha III, verš 339–510

Pověstí Teiresiás byl rozhlášen v boiótském kraji,
lidé chodili k němu, on bezvadné věštby jim dával.

První seznala platnost a jistotu výroku jeho
modravá Leiropé. Tu Kéfísos klikatým proudem
ovinul kdys a do svých vln ji sevřel a spáchal
násilí. Překrásná víla se matkou stala a hocha
zrodila, sličného tak, že už tenkrát lásky byl hoden.

Matka ho Narkissem zvala. I ptala se, je-li mu přáno
dlouhého věku se dočkat a dožíti zralého stáří.
„Jestliže nepozná sebe,“ děl věštec osudu znalý.

Dlouho se prorokův hlas zdál planým, potom jej stvrdil
výsledek sám i čin, druh smrti a nový druh vášně.
Třikrát pěti už jar se dožil a jednoho nadto
Kéfísův syn a hochem i jinochem mohl se zdáti.
Nejeden jinoch už po něm zatoužil, nejedna dívka,
avšak (taková hrdost a chlad byl v něžné té kráse!)
nižádný jinoch mu srdcem nepohnul, nižádná dívka.
Jednou však, když vháněl do sítí jeleny plaché,
řečná nymfa ho zhlédla, jež neumí mlčet, když někdo
mluví, však neumí první promluvit, ozvučná Échó.
Tělem tenkráte byla, ne zvukem, přece však ústy
činila, žvatlalka, toliko to, co doposud činí:
dovedla opětovat jen poslední ze všeho slova.
Tak ji ztrestala Júnó, neb kdykoli s nějakou nymfou
mohla přistihnout chotě, když v horách se milkoval, Échó
dlouhým hovorem často ji zdržela naschvál, a zatím
rusalka prchla pryč. Když prohlédla Júnó tu šalbu,
pravila: „Podváděl mne tvůj jazyk, i bude ti dána
malá nad ním jen moc, a krátce ho užívat budeš.“
Hrozbu stvrdila skutkem. Však je-li řeč u konce, víla
opakuje vždy hlas a vrací slyšená slova.
Jakmile tudíž zhlédla, že Narkissos neschůdným krajem
těká, vzplanula hned, jde potají po jeho stopách,
a čím blíže jde za ním, tím prudším plamenem hoří,
tak jako hořlavá síra, jíž pochodně konec byl potřen,
ihned divoce vzplane, když s ohněm do styku přijde.

Kolikrát chtěla, ach přistoupit blíž buď s lichotnou řečí
nebo tklivou prosbou! Než přirozenost jí brání,
nedá začíti řeč. I chystá se, jakož jí dáno,
zvuků vyčkati, za něž by mohla svá slova mu vracet.
Od věrné průvodců čety se náhodou odloučil jinoch,
volá: „Kdo tu? Jsem zde!“ „Jsem zde,“ dá v odpověď Échó.
Užasl hoch a bystře se rozhlíží na všechny strany,
hlasitě křičí: „Pojď sem!“ a ona zve zvoucího k sobě.
Hoch se ohlédl, nikdo však nejde, i volá: „Proč prcháš
přede mnou?“ Všechna ta slova, jež vyřkl, se vrátila k němu.
Neustal, ozvěny střídavou hrou jsa oklamán, volá:
„Tady se můžeme sloučit!“ a Échó odvětí: „Sloučit“
(nikomu s větší chutí by slovem tím neodvětila!),
příznivě sama svá slova si vykládá, vykročí z lesa,
spěchajíc pažemi svými tu žádoucí obemknout šíji.
On však prchl a volá prchaje: „Nech si své lokty!
Raději zemru dřív, než s tebou v lásce se spojím!“
„S tebou v lásce se spojím“ – ta slova jen oplácí Échó.
Od té doby, co hoch jí pohrdl, skrývá se v lesích,
listím kryje nach tváře a přebývá v samotě jeskyň.
Láska však pevně tkví, a bolem zklamání vzrůstá.
Strastné myšlenky bdělé jí stravují ubohé tělo,
vyzáblost svrašťuje kůži, a z těla šťáva jí všechna
prchá do vzduchu: hle, jen hlas jí zbývá a kosti.
Nadále se skrývá v lesích, a nelze ji vídati v horách,
avšak slyší ji všichni: je zvukem, který v ní žije.
Takto zklamal jednu a zklamal i přemnohé jiné
víly zřídel i hor, a před tím zklamal i muže.

Kdosi, jímž zhrdl, prý děl, své ruce vzpínaje k nebi:
„Tak ať miluje se sám a nikdy své nedojde touhy!“
K spravedlivé té prosbě mu přikývla Nemesis mocná.

Pramen byl, prostý kalu a s vodou lesklou jak stříbro:
toho se nedotkl pastýř, ni kozy, jež v horách se pásly,
aniž jiného dobytka kus, a vodu tu čistou
nezkalil pták, ni zvěř, ni větev se stromu spadlá.
Kolem se zelenal trávník, ten blízká živila vláha,
kolem byl les, jenž od teplých paprsků chránil to místo.
Zde si ten hoch, jsa vedrem znaven i horlivým lovem,
ulehl: krásné místo i zřídlo ho zlákalo k sobě.
Ale když hasil žízeň, byl novou zachvácen žízní:
zatím co pil, svůj obraz uviděl. Okouzlen krásou
miluje beztělý přelud, má za tělo to, co je vodou.
Žasne nad sebou sám a bez hnutí upírá pohled,
podoben bílé soše, v niž parský mramor se změnil.
Na zemi rozložen vidí dvé hvězd, své zraky, v tom zřídle,
vidí vlas, jenž Bakcha je hoden a hoden je Foiba,
hladká mladistvá líčka a hrdlo jak ze sloní kosti,
půvabnou tvář, v níž sněžný úběl s nachem se mísí.
S obdivem patří na vše, čím sám jest obdivu hoden:
dychtí bezděky po sobě sám, sám sobě se líbí,
touží, jsa cílem touhy, a nítí plamen i plane.
Kolikrát v šalebné zřídlo své marné polibky vtiskl,
kolikrát do vody vnořil své paže, kterými dychtil
obejmout viděnou šíji, a nemohl chytiti sebe!
Neví, co to tam vidí, co vidí však, budí v něm vášeň,
tentýž blud, jenž mate mu zrak, jej vzněcuje také.
Lehkověrný, nač lapáš marně ten prchavý přelud?

Není toho, co hledáš, jen odstup: co miluješ, ztratíš!
To, co tu zříš, je vlastní tvé podoby přeludný odraz,
svého to nemá nic: jen s tebou to přišlo a trvá,
s tebou to odejde zas, ač můžeš-li odejít odtud!
Jeho však nemůže odtrhnout nic, ni o pokrm péče,
aniž potřeba spánku. Jsa rozložen ve stinné trávě,
zrakem nenasytným se dívá na klamnou krásu,
vlastním pohledem ničí se sám. I nadzdvihl tělo,
k lesům stojícím kolem své paže vztáhl a zvolal:
„Rcete, ach, lesy, zda byl kdo krutěji postižen láskou?
Víte to přec – tak mnohým jste bývaly příhodnou skrýší!
Tolik století přečká váš život: zdaž v paměti máte
někoho za ten svůj dlouhý věk, kdo takto by chřadl?
Vidím to, mám to rád, co vidím však, co se mi líbí,
nenalézám: tak veliký blud v mé lásce mě šálí!
Aby pak byla má bolest co největší: nesmírné moře
nedělí nás, ni dálka, ni hory, ni zavřené hradby:
trocha jen vody nás dělí! Chci sám být ode mne objat!
Kdykoli čiré vodě jsem nabídl k polibkům ústa,
vztahoval zespodu též svá ústa ke mně – i zdá se,
že se již srazí, cos malého však jest milencům v cestě.
Kdožkoli jsi, pojď ven! Můj jediný, proč ty mě klameš?
Kam ty mi prcháš, když sahám po tobě? Neprcháš přece
před mou tváří a věkem – vždyť měly mě rády i nymfy!
Jakousi naději sladkou mi slibuješ pohledem milým,
vztáhnu-li k tobě své paže, ty sám je vztahuješ také,
směji-li se, ty též se usmíváš, leckdy i slzy
u tebe zřím, když slzím, má znamení pokynem vracíš,
splácíš mi jistě i slova, jež k mému nedojdou sluchu,
pokud tušit mohu dle pohybů spanilých rtů tvých.
Jsem to já sám! Teď chápu a již mě můj neklame obraz!
Hořím láskou k sobě, svým plamenem pražím i prahnu!
Co mám činit? Mám prosit, či se dát prosit? A zač mám
prosit? Je u mne, oč lkám! Mám vše, a proto jsem nuzný.
Kéž bych od svého těla se odloučit mohl! Jak zvláštní
chová to milenec přání: co miluje, toho chce pozbýt! –
Ale ten bol mi síly již odnímá, nedlouhá doba
zbývá životu mému: já zahynu v rozpuku mládí.
Smrt však není mi těžká, vždyť bolesti pozbudu smrtí:
přál bych si jen, by tento, jejž miluji, vytrval déle!
Takto v jediném dechu my dva teď zhasneme spolu.“
Pravil, a smyslů zbaven, se navrací zase k té tváři,
zčeří slzami vodu, a v hladině, zvlněné takto,
nejasným stal se ten obraz. Když uzřel, jak se mu ztrácí,
vykřikl: „Kam mi prcháš? Ó, zůstaň a milence svého
neopouštěj, ty krutý! Nechť vidím alespoň, čeho
nesmím se tknout, a tak svou nešťastnou ukojím vášeň!“
Za těchto bolestných slov si strhl shora své roucho,
rukou bílou jak mramor se do nahých prsou jal bít.
Po prsou, do nichž se bil, se růžová rozlila červeň:
tak tomu u jablek bývá, jež krásně se bělají zčásti,
zčásti se nachem rdí, a u révy s pestrými hrozny,
jejichž nezralá zrnka se krášlí nachovou barvou.
Voda se zjasnila zas, i viděl v ní znovu svůj obraz:
nebyl již s to, by snesl tu strast. Jak jihne a taje
pod mírným ohněm žlutavý vosk, či pod teplým sluncem
jíní napadlé zrána, tak on, jsa vyhublý láskou,
roztává též a skrytým žárem se stravuje zvolna.
Pozbyla barvy pleť, v níž úběl s nachem se mísil,
zmizela svěžest a síla i vše, co nedávno zraky
kochalo, není už těla, jež měla kdys Échó tak ráda.
Když to spatřila nymfa, ač chovala vzpomínku na hněv,
pojal ji bol, a kolikrát zvolal ten nešťastný jinoch
„běda!“, ozvěnou svou jej provází, volajíc „běda!“,
kdykoli do ramenou se udeřil rukama svýma,
Échó stejným zvukem ten úder opětovala.
Stále hledě v to zřídlo, on poslední pronesl slova:
„Hochu, ty marná má lásko!“ Les tolikéž slovy se ozval.
A když vyřkl „sbohem!“, tu pronesla „sbohem!“ i Échó.
V měkkou zeleň trávy mu hlava znavená klesla,
smrt mu zavřela oči, jež nad krásou pánovou žasly.
Ale i pak, když v podsvětní říš byl po smrti přijat,
v styžské vodě se shlížel. – Když zhasl, zalkaly sestry,
nymfy vln, a kadeř si ustřihly bratrovi v oběť,
zalkaly nymfy stromů, v to lkaní se mísila Échó.
Nosítka chystali již a hranici, pochodní plápol:
těla tu nebylo nikde – však najdou namísto těla
žlutavý květ – šest lístků bílých mu vroubilo kalich.
___________________________________________________________________

Ten příběh je nám uzamčen, tolik se nás týká. Atrahováni tajemným poselstvím hovoří lidé o narcismu, jako předtím hovořili o libidu: Nikdo pořádně neví, o co se jedná, ale motiv se stále vrací. Motiv narcismu je v soudobé kultuře, možná pod vlivem psychoanalýzy, tak frekventovaný, jako byl v rané psychoanalýze motiv oidipský. Kolik pozornosti však bylo věnováno faktickému obsahu mýtu ve srovnání s tím, co víme o Narcisovi? Zhruba se ví asi tolik, že to byl krásný mladík, zamilovaný do sebe, tečka.

Není problém právě zde, hned na počátku? Můžeme navázat vztah zájmu a porozumění s někým, kdo má vztah pouze k sobě? Je to vůbec myslitelné? Není taková bytost pro rozumění podstatně uzamčena?

Narcisova nevztažnost je zřejmě kamenem, na němž náš zájem od počátku klopýtne. Proč se zajímat o někoho, kdo se vůbec nezajímá?

Vskutku, Narcis je pro vztah jaksi nedostupný. Jak říká výstižně staré rčení: „Není k mání.“ Není schopen založit vztah na tom, co druzí po něm chtějí. Chtějí ho kvůli jeho kráse. Jakkoli je krása zdrojem jeho zarputilé hrdosti, není tím, co by vedlo k opětování toho, že po něm touží. Co mu vlastně druzí nabízejí? Není-li nikdo tak krásný jako on, pak mají skutečně smůlu. A co jinak. Obdiv. Ten je samozřejmý, ale jenom obdivem se Self nezasytí. Je to pseudovýživa. Rozhodně mu nenabízejí to, co mu schází. Chtějí-li ho „mít“, prchá.

Cítíte-li tu impulsivní popíchnutí: „Není divu, já taky nechci, aby mě někdo měl, nechci být ničím majetkem,“ je to dokladem, že jsme na správné stopě po specifické psychologické realitě kulturní formace postmoderny. Není to tak dávno, kdy se lidé trápili tím, že je nikdo „nemá“.

Co říká příběh sám? Vezměme jednotlivé dramatis personnae příběhu jako reálné osoby, jednající v reálném životě. Kdo je kdo?

2. Narcis a jeho rodina

Kdo je Narkissos?

Na počátku příběhu jsou podány hlavní zdroje jeho psyché.

Narkissos pocházel z boiótských Thespií, střediska múzických závodů nedaleko Théb. Jeho matku, nymfu Leiropé, znásilnil říční bůh Kéfísos. Kéfísos je skutečná řeka v Boiótii, právě tak jako bůh řeky.

Kdo je Narkissův otec?

Je bůh. Ne Bůh, jenom bůh. Geograficky i fenomenologicky regionální bůh. Jako božstvo si může dovolit, co se mu zlíbí… ve svých říčkách. Není všemocný. Kromě svých říček. Tento motiv všemoci, přesněji illuse (doslova: vehrání do) všemoci tam, kde se jedná pouze o moc regionální, si zapamatujme. Tvoří nepominutelnou součást Narcisova dědictví. Ovšem jako motiv, který nemohl být Narcisem osvojen autenticky, opravdově přivlastněn v magickém prstenci lásky, hrdém a vděčném předávání a přejímání tradice v rodinném kruhu.

Narcisův otec žije, ale nestará se: stížnost tak často uváděná postmoderními rozvádějícími se či neprovdávajícími se matkami.

Jak se regionální bůh chová jako muž? Obeplouvá, obklíčí, znásilní… A to je vše. Znásilňovat je božské, zní snad skrytý smysl tohoto motivu. Viz Zeus, nejmocnější bůh a mnohočetný násilník. Nebo vítězní vojáci kdekoliv a kdykoliv v historii, potvrzující svou nabytou neomezenou moc tím, že se zmocňují žen poražených, ne-mocných, mužů.

Tento motiv možná Řekové nepotřebovali zvlášť vykládat: v matriarchátu se řekám připisovala důležitost za to, že oplodňují ženy. „Přišla k tomu u vrbiček,“ řekli by v Čechách. V příběhu nejde o žádnou nahodilost, nýbrž o vztah mužského a ženského principu.

Řeka je muž a svým vléváním se do moře i předobrazem jeho oceánské všeplodnosti: v homérském mýtu o stvoření světa všichni bohové a všichni živí tvorové vznikli v proudu Ókeanu, tvořícího pás kolem světa.

V mytologii je motiv vítězství patriarchátu (helénských nájezdníků, kterým vládli muži) nad matriarchátem (původními obyvateli, kterým vládly ženy) zdůrazněn postavami Helénů, kteří vtrhnou do hlavních svatyní Medúzy a strhnou kněžkám ochranné masky Gorgon.

Pravděpodobně ani náš vodník nesloužil jenom ke strašení před utopením: Erbenův vodník, také podivný vodní tatík, vraždí své dítě, když se jeho – lidská – žena vrací na souš a jeho nechá v louži.

Kéfísos byl ovšem bůh. A jak je tomu u lidí?

Násilník smrtelník propadá iluzi všemoci, vehrává se do božské role. V naší realitě odpovídají imagu regionálního božstva třeba nebezpeční návštěvníci diskoték. Mnozí z nich jsou antisociální osobnosti, které tam chodí „socializovat“ svým osobitým způsobem. O mnohých z nich se to často ví, a přesto v jejich „společnosti“ uvíznou další a další oběti. Jiným příkladem jsou členové gangů s vysokým (regionálním) sociálním statusem na žebříčku klovacího pořádku.

Je jen jedno místo, kde se říční proud jakoby sám pozastaví. Je to vír, vír v zatáčce zdržující věčně protékající božstvo. Vír v hlubinách tůně, kam se chodí koupat božské riziko milující nymfy. Vír mocný a násilný, božstvo, proti němuž je nymfa bezmocná. Jak šálivá (a šílivá) je víra, že se bůh zdrží déle než na otočku, že snad týž nepolapitelný proud se právě tady zastaví. On však odplouvá… a mizí. Víc o něm neuslyšíme.

Můžeme na Kéfísa klidně zapomenout, jako si ho ostatně nepřipomínají ani ti, kteří o narcismu napsali celé knihy, aniž se pozastavili nad originálním mýtem. Vskutku, je opovrženíhodný, a tedy ne pamětihodný.

Může však zapomenout znásilněná? Může zapomenout matka vychovávající syna, které jeho otec jen tak protekl mezi stehny?

Kéfísos samozřejmě není voda, z pouhé vody dětí nenaděláš. Je božstvem toho neuchopitelného, mezi prsty protékajícího živlu.

Jakým je vlastně božstvem, to dokládá třeba tuzemská verze motivu v Němcové Babičce. Ošálená šílená Viktorka, naříkající u splavu, nepochybně svýma vytřeštěnýma očima vidí nad vodou uhrančivé oči myslivcovy. Musí být ovšem šílená proto, aby svého svůdce a otce svého dítěte mohla nadále „doopravdy“ (pro nás ne-šílené „jakoby“) vidět.

Psychoanalýza by označila její šílenství za regresi do stavu původní symbiózy kojence s matkou či do stavu snu, kdy není rozdílu mezi vnitroduševní skutečností fantazijního či skutečného objektu. Proto v realitě mimoniterné Viktorka a její dítě končí tak, jak končí. Ne tak Leiropé a její Narkissos, který vyroste v mládence půvabně svůdného… po kom asi než po božském otci? (Narcis je též svádějící!)

Co odkazuje, aniž by se staral, takový lokální bůh jí a svému synovi jako otec? Otec je v předmoderní tradici ten, jehož dědictví se ujímá jeho syn. Věděl vůbec Kéfísos o tom, že je otcem? Nestaral se, takže nevíme.

Může se jeho potomek nedotazovat? Co o něm může slyšet malý Narkissos, ptá-li se po tátovi?: „Neptej se.“ „Nevím.“ „Byl to bůh.“ „Byl to hajzl.“ Zdrhnul.“ „Chtěl si jen užít.“ „Vykašlal se na mě.“ „Vykašlal se na tebe.“ „Je bůh.“ „Jednou budeš jako on, vyrovnáš se mu. Skvělý. Ale ty mě nikdy neopustíš, viď?“

A tak dále dokola, vír otázek a odpovědí. Nebo nezodpovězených otázek nebo otázek, zodpovězených slzami. Jaká odpověď, myšlená či nevědomá, po nich zůstává?: „Co to mámě udělal?“ „Jak se tak mohl zachovat?“ „Nebudu jako on.“ „Co tu nechal pro mě?“ „Nechci tě, kašlu na tebe, pro mě neexistuješ.“ „Můžeš lidi opouštět, jak se ti zlíbí.“ „Všechno je dovoleno.“ „Byl to bůh/hajzl.“

Ambivalence, smísení lásky a nenávisti v jednom nerozlišeném víru, kdy nelze ani na okamžik myslet to či ono, avšak to i ono – vylučující se – zároveň zdá se jediným logickým vyústěním takovéto nesnesitelné situace.

Co za takového stavu věcí Narkissos přejímá? Co dědí jako obraz otce a jako předsevzetí jeho vztahu k sobě?: „Jsem božský/odmítnutý.“

(Všechno je dovoleno. Mohu kašlat na druhé. Mohu je opouštět. Nemusím na ně brát ohled. Je samozřejmé být bezohledný. To, co udělal táta, se smí. Můžu všechno.)

Na tuto nemyslitelnou situaci má odpověď psychoanalýza v popisu obranného mechanismu štěpení: jedna část nemyslitelného/neudržitelného rozporu je vědomá, je přijata do obrazu sebe, druhá je vytěsněna, nevědomá, neprožívaná. Rozštěp však probíhá vertikálně všemi strukturami psychiky. To také znamená, že se manifestuje v chování navenek, aniž by si toho byla dotyčná osoba vědoma. Myšlenka na odmítnutí a zavržení je pochopitelně hůře snesitelná. Skutečnost odmítnutí však lze popřít. Odskutečnit nikoliv.

Kdo je Narkissova matka?

Zdá se, že jakkoli je obraz jeho otce temný, jeho rysy jsou nicméně zřetelně načrtnuty. Motivy jeho chování k Leiropé jsou až příliš zřejmé. Motivy jeho nehlášení se k otcovství (nevěděl, nebo nedbal?) jsou koneckonců z hlediska obrazu, který si syn utváří, snad i irelevantní.

Jaký vztah si však vytváří k synovi Leiropé? „Nechtěla jsem to“? Porodila jej, dala mu jméno, ptala se na jeho osud. Jen odtud ji známe. Poté se z mýtu vytrácí. Vytrácí se i z Narcisova života? Jaký je jejich další vztah? Ani v mýtu není zaznamenána jediná jejich interakce, jediný rozhovor, jediné sdílení čehokoliv.)

Obrací se na věštce, je tedy v nejistotě o budoucnosti svého syna. Je to normální? Ano, zvláště dnes. Stále více matek se obrací na experty – pediatry, psychiatry, psychology, pedagogy – s touž otázkou: Co z něho bude? Co z něho může být, když byl takto počat? Co bude se synem, který nezná tátu? Expert ví lépe.

Kdo je Teiresiás?

Slepec, vidoucí však to, co vidoucím zůstává skryto. Ten, kdo nevidí vnější realitu, má však vnitřní vidění, je nadaný „věštným duchem.“ O vnější realitě samozřejmě ví, není slepý od narození, byl oslepen.

Institut slepého věštce v křesťanské kultuře už přežívá jen jako literární vzpomínka, jinde dosud trvá jako součást lidového náboženství. (V severním Japonsku je posvátná hora, zvaná Osorezan (Hora hrůzy), kde na okraji zmodernizované skutečnosti jsou dodnes oslepovány ženy, ze kterých se stávají šamanky. Šamanky, zvané itako, komunikují v mediálním transu se zesnulými předky a často mluví i jejich hlasy. Nechávají se oslepovat, aby se staly vidoucími = vědoucími.)

Teiresiás má vědomí vnějšího pohledu, ale více než kdo jiný musí naslouchat svému vnitřnímu pocitu. Jeho slepota není pádem do prvotního chaosu, jeho svět temnot a stínů, do kterého byl uvržen za trest, je cestou, návratem do vnitřního vědomí těla.

Mýtus říká, že Teiresia oslepila bohyně Athéna, když ji spatřil v koupeli nahou. Později svoji kletbu zjemnila a dala mu dar rozumět řeči věšteckých ptáků.

Podle jiné verze ho oslepila Héra, když dal v jejím sporu s Diem za pravdu Diovi. Ten mu pak věnoval věštecký dar.

Ke sporu byl Teiresiás přizván jako expert vybavený velmi speciální zkušeností: přeměnil se totiž ve svém životě na sedm let v ženu poté, co udeřil dva pářící se hady holí a zabil samičku. Stal se pak proslulou děvkou. Podobným způsobem se pak opět změnil v muže, když při stejné příležitosti zabil samečka. Zakusil tedy obojí sexuální rozkoš, rozuměl ženě i muži. Když Zeus tvrdil Héře, že ženy mají z lásky větší slast, a ona to popírala, přizvali Teiresia za rozhodčího.

Byla to jeho první expertiza mocným. A jakkoli důsledky pro něho byly ambivalentní, přišel skrze ně ke své profesi.

Leiropé byla jeho první zákaznice. Věštba o Narcisovi byla první a hned úspěšná. Předpověděl i Héraklovy budoucí slavné činy. Thébskému králi Oidipovi a královně Iokastě zjevil, že jsou matka a syn, kteří se stali manželi. Opakovaně předpověděl Thébským události, které se pak skutečně přihodily, včetně zkázy jejich města, o které věděl, že ji nepřežije, třebaže mu Zeus daroval sedm životů. I v podsvětí mu Persefoné jako jedinému z duší zemřelých ponechala rozum a paměť. Věštil pak Odysseovi mnoho věcí, které se vyplnily, včetně způsobu jeho smrti.

Teiresiás byl sice slepý, ale vodila ho jeho dcera, věštkyně Mantó – odtud mantika, umění věštecké (či chiromantie). Druhá dcera Dafné se stala Sibylou. I jeho vnuk toto umění zdědil.

Čím jsou Řekům věštné schopnosti? Podle obecného mínění jsou některé sny věštné, těmi se řídil i Sókrates. Platón považoval věštecké schopnosti za projev nerozumné části duše. Vykládání toho, co bylo věštěno, posuzování, co to znamená dobrého nebo zlého v budoucnosti, minulosti či přítomnosti považoval za projev rozumu. Cení si tvořivého snění, rozumu, uvažování, kdy se snaží duše vnímat to, co nezná. „Věštba“ je iracionální, intuitivní. Interpretace je využití rozumu „snovým“, věštebným způsobem.

Patočka nazývá „neustále působícím Teiresiem“ právě Sókrata: je pověřencem božím a to tak, že jako člověk stále znovu odhaluje zaslepení těch, kdož se domnívají, že mohou setrvat v naivitě. Podle Patočky toto odkrývání klamu však Sókrates neprovádí z pozice vědění, nýbrž na základě pozitivního náhledu, který však nesmí být chápán jako něco víc než opět jen lidský pokus, třebaže obsáhlejší a podloženější. „Vždyť sókratovské daimonion (vnitřní hlas) není nic jiného než tato božská ochrana, které se dostává filosofujícímu, jenž bojuje proti zaslepení, a stálým tázáním, vynalézáním a rozvíjením řeči a ochotou odpovídat tak pečuje o duši obce, obojí je neoddělitelné.“ (Evropa a doba poevropská 63). Je zřejmé, že Patočka tu má na mysli Teiresiův postoj a jeho poslání.

Kdo je tedy Teiresiás po našem? Je tím, kdo zná pravdu o vnitřním pohybu lidí. Ti o něm nemusí mít ani tušení. Proto zná Teiresiás jejich budoucí vývoj, jejich budoucnost lépe než oni sami. Je tím, kdo varuje. Je tím, kdo sceluje mužskou a ženskou polaritu, neboť jeho zkušenost a znalost je androgynní: ví, jak se cítí muži i ženy. Je tím, kdo je objednáván jako rozhodčí a expert, když si ostatní nevědí rady, aniž by ho zřejmě nějak potřebovali jinak. Pracuje pouze pro motivované, zjevuje jen těm, kdo mají zájem, své vědění jinak neprosazuje. Je tím, kdo je jiný, kdo není každý, ale právě proto může vědět pro každého. Je tím, kdo sceluje vědomé a nevědomé. Jeho vědění uvádí do pravdy, ať je jakákoli. Předvídá dobré i zlé.

Jeho statusu by nejspíš odpovídaly významy, které pro soudobou společnost hrají ti, kteří „myslí za druhé“ v hlubokém slova smyslu. Pro obec filosof, v setkání dvou bytostí psychoanalytik. Oba přidávají k běžnému, „pozitivnímu“ naivnímu vědomí negaci, překonání. Filosof odhlédnutí od toho, „co ví každý“, k tomu, co se nemyslí. Psychoanalytik překonání vlastního nevědomí o sobě samém, překonání své zranitelnosti z tohoto nevědění.

Po Teiresiově věštbě se Leiropé smířila s tím, že se jí přihodilo dítě. Jako dívka skutečně nevěděla, že řeka oplodňuje? Opravdu tak dětsky věřila? Nebo si lehkovážně říkala: „Proč by se to mělo přihodit právě mně?“ Jako těhotná žena přec jen dokázala svou bezbrannost proměnit v rozhodnost, odejít za věštcem, který dosud žádnou věštbu nevyřkl, nebyl osvědčený, nebyl dosud použitý právě tak jako studánka, zrcadlící Narcise, právě tak jako Leiropé, prvorodička. Věštci, Leiropé i studánce dělo se cosi (zjevování Narcise) poprvé. Jen taková čistá zrcadla jsou pro Narcise dost dobrá, vybraná. Leiropé se táže na osud svého syna. A také musí jeho narození sdělit světu. Komu?

Narcis v příběhu je neustále obklopen jinochy, sestry nymfy pláčou na jeho hrobě. To se zdá přitakat domněnce, že Narcis není úplně sám s matkou, ale s bandou jejích družek.

Jak přijímají nymfy zprávu o nastávajícím mateřství své kamarádky? Nejspíš se jí nevysmívají, protože: Kdo jsou ti jinoši, Narcisovi vrstevníci, žijící mezi nymfami? Nejsou také sami dětmi nymf, děti bez otců? Snad Leiropé říkají: „Nebreč, holka, to už je takový náš osud nymf. Vždyť se tak nic zlého nestalo (jenom byla znásilněna), vychováš syna boha a nic tím neztratíš. Beztak jsme my nymfy věčně mladé a šancí se zamilovat máme nekonečně mnoho. My ti s malým Narcisem pomůžeme, pohlídáme ti ho, víme, jak to chodí. To zvládneš, budeš skvělou matkou, budeš mít krásného syna.“

Může se mít Leiropé jako znásilněná vůbec ráda? Měla se vůbec ráda, když se sebou naložila tak, aby byla znásilněna?

Obraz Narcise v matčiných očích byl nutně zabarven okolnostmi jeho početí. Nikoliv zrovna tuctovými, že? On je dítětem boha. Leiropé byla na jednu stranu znásilněna, bezmocná, ale na druhou stranu obdarovaná, bohem vyzdvižena. Na jednu stranu má toho parchanta nemanželského, ale na druhou stranu je to Dítě boží. Oboje platí, jinak to není možné. Vztah ambivalence.

Leiropé musela Narcise na jednu stranu vidět jako dokonalého, a na druhou stranu v sobě i v něm musela udržovat vědomí jeho nedostatečnosti, protože jako už dokonalý by Narcis od matky mohl odejít. Ale on se od ní vlastně nikdy neoddělil. A Leiropé od syna vlastně také ne. Nenašla si (jiného) muže, nějakého blbého smrtelníka (bůh není k mání), aby nekontaminovala to božské, kterým byla poznamenána. Jenomže tomu prvotnímu božskému se Leiropé vzdalovala v čase. Hle sekvence: Nejprve jako miminko byl Narcis dokonalý, a pak když povyrostl, tak už ne. Když se Narcis narodil, ještě to bylo čerstvé. Ale za tři čtyři roky, to už není žádné božské dítě. To už je parchant, který třeba taky něco rozbije a nechce jíst příborem. To už se zapomíná. Čím dál tím víc ten bůh uplývá do minulosti a matka je tady pořád s dítětem.

I tohle neposlušné dítě musí Leiropé nějak zhodnotit, aby zůstala přítomna stopa božského: Leiropé zbožští Narcise, vytvoří obraz jeho krásy a dokonalosti. Jak? Projikováním a zrcadlením (viz dále).

Leiropé musela u sebe Narcise držet, protože současně s tím, že by odešel Narcis, odešlo by i to božské, čím ona byla poznamenána a pozdvižena. Není pravda, že by Narcis nemohl navazovat vztahy k ženám jenom proto, že nemohl napodobovat otce. Ona ani matka mu nezjevila nijakou sexualitu. Tím, že by si ještě někoho vzala, kdyby ona synovi ukazovala, jak se to dělá, jak žije žena s mužem, jednou by o svého (za penis dosazeného) syna přišla. Proto musela Leiropé žít s družkami, s ženami.

Žena je přeci ženou ve vztahu k muži, k němu je vymezena jako žena. Dokud tam není diferenciace mužského a ženského, jak může být ženské rozeznáno jako ženské? A proto on byl Narcis asi taky nediferencovaný, nezralý. Puer aeternus. Možná kdyby to překonal, kdyby neumřel u té studánky, možná by byl schopen stát se mužem, po té bolesti.

Modravá Leiropé se stala matkou. Své mateřství neplánovala, byla do něho násilně uvrtána. Rozhodla se dobře hrát roli matky. Byla však dobrou matkou? Mnoho neplánovaných maminek se trápí pocity viny za to, že ke svému nechtěnému dítěti nemohou najít hluboký mateřský vztah, nemilují jej.

Psychoterapeuti se stále častěji setkávají s matkami, které nejsou se svým mateřstvím zdravě a plně ztotožněny. Trpí tím, že nemají rády své dítě. Zoufale a bezmocně se ptají: „Co mám dělat, pane doktore? Jak ho mám mít víc ráda? Jak to v sobě najdu? Nemůžu se donutit. Připadám si špatná. Mám strach ze sebe.“

Tyto matky, matky vnitřně nepřipravené, jakoby mateřstvím zaskočené, často matky nechtěné, ale často také chtěné, samy nedostaly dostatek lásky, aby věděly, jak ji vyzařovat. Nemají dost, co by daly svým potomkům, protože samy neměly. Přitom obvykle hrají dobře roli matky. O dítě se vzorně starají. Snaží se nahradit nedostatek citu lásky komfortem, podporou. Často také zdůrazňují snahu o rozvíjení alespoň intelektové a pohybové stránky dítěte.

Matky, které alespoň vědí a táží se. Kolik je matek, které nevědí, že vědí? Byla Leiropé, znásilněná nymfa, bez muže, dostatečně vědoucí a milující matkou? Není pravděpodobné, že by syna hrubě odmítala. Narcis, jak nasvědčuje jeho zamilovanost do obrazu sebe sama, spíš primitivně zvnitřnil, introjikoval milovaný a uctívaný obraz své matky o sobě.

Milovala a obdivovala ho přespříliš? Taková matka musí být do značné míry uzavřena před druhými i před sebou tím, že je pohlcena sebou. Pohlcena tou částí sebe, která slouží k tomu, aby se vyrovnala s nepříznivou situací a vnějším světem.

Psychoanalýza hovoří o takzvaných obranných mechanismech. Označuje tak postupy, kterými se chráníme před neúnosnými myšlenkami. Typy narcistických osobností se liší podle toho, jaké obranné mechanismy matka používala k zakrytí toho, jací jsou. Popření a pýcha. Umístění toho špatného do okolí, jeho externalizace. Přeobsazení. Proti odmítnutí dítěte nastolení reaktivní formace, přehnaného přijetí a zájmu.

Narcis jako dítě potřebuje matku k něčemu, a ona jeho k něčemu jinému. Míjejí se ve svých potřebách. Potřebují se, ale míjejí se v tom, v čem se potřebují. Dítě mj. potřebuje být zrcadleno a milováno za to, že je. Matka tedy nemá být jen k tomu, aby zrcadlila, má být i k něčemu dalšímu, a ona k tomu není. Může vůbec milovat, když jí láska byla vyrvána/vnucena násilím?

Jak se vyrovnat s tím, že ona je ta, která zrcadlí, a zároveň ta, která do něj projikuje svůj idol? Zrcadlo přeci potřebuje objekt jenom k obrazu.

Leiropé jak matka je živým zrcadlem, obraz vytváří, dává mu vyrůst („Jsi ze všech dětí nejkrásnější.“ „Nikdo se ti nevyrovná.“ „Jsi božský.“ „Nemám ráda, když jsi ošklivý, zlobíš.“)

Odkud asi Narcis věděl, že je krásný, když se do svých šestnácti let nespatřil? Musel mu to někdo říci.

„Zrcadlo, řekni mi, kdo je nejkrásnější?“ ptá se dítě a chodí si pro odpověď, kterou čeká, do matčiných očí.

„Ty jsi nejkrásnější, ale běda ti, jestli se budeš na to ptát někde jinde!“

Narcis propadl subjektivnímu vnímání někoho jiného. Nevnímá obraz jakožto obraz, ale jakoby originál. Co to znamená? Celý sebeobraz ztotožnil s tím obrazem sebe, který mu byl zprostředkován. Narcis nemá o sobě jiný obraz, jiné vědomí sebe než to, které mu bylo matkou ušito. Jediný obraz o sobě, převzatý. Narcis necítí sám sebe, je bez možnosti kontaktu se sebou. Přístup k sobě má zatarasen matčinou projekcí.

Narcis tak trochu je jako bůh, hrdý a pyšný. Tak jako byl jeho táta. Jeho táta se tak jevil, přepadl matku a zmocnil se jí z lásky. Alespoň to tak. Kdežto Narcis toho nebyl schopen. Neměl ani sám sebe. Nezmocnil se ani sám sebe. Táto, cos mi po sobě zanechal? (Tak se také ptá postmoderní syn bez otce Pink, typicky „narcisticky“ nejprve uctívaný a pak zhroucený pohrobek matkou zbožštěného válečného „hrdiny“ z rockové opery Pink Floyd The Wall.) Když nejsi, jako bys byl mrtvý. Nenechals mi tu živého, milujícího otce. Nechals mi tu obraz. Já jsem chladný, pyšný a nešťastný. (To vypovídá ledacos i o pocitech vtiskujícího zrcadla, Leiropé).

Narcisův život v mýtu je pohybem mezi zrcadly v různých podobách (Teiresiás, matka, druhové, nápadníci, Échó, studánka). Na konci cesty má spatřit svůj obraz už svýma očima, poznat sám sebe zmocnit se svého Já, prožít se autenticky, v původním znění. Poznat, že je rozdíl mezi tím, co po něm chtějí, a tím, co chce on sám. Mezi tím, kým má být, kým se cítí být, kým je.

3. Narcisova družina čili my ostatní

Narcisovi nablízku žijí družky nymfy, jinoši, dívky, kteří po něm touží. Omamuje je. Narkotizuje – dle Gravese je narcisový olej známé narkotikum. Je jejich bohem, ideálem, kterého se chtějí zmocnit. Ale Narcis je vskutku ideálem, nepřístupným nezmocnitelným. Klid a smír v jeho družině je zajištěn tím, že je k mání pro všechny stejnou měrou, totiž vůbec. Některým obdivovatelům se vyplatí žít v Narcisově, byť chladném, stínu (i když není snad výsadou stínu, že přijímá do anonymity, že ukrývá totožnost nositele rozpálené hlavy?), v blízkosti onoho božského. Jiní zmírají, zavrženi, obětováni. Jiní se naštvou.

Objevují v Narcisovi božské a tím je pro ně svůdný. Ale nikoliv svádějící, on sám přeci nikoho nepotřebuje, nikoho nechce, nikdo není tak dobrý, aby ho musel chtít. Narcisovi obdivovatelé se svádějí sami. Používají Narcisovy znaky dokonalosti jako katalyzátor sebesvádění (což se přihodí koneckonců i Narcisovi samému u studánky). Stávají se zde svůdci i svádějícími se. Sebesvůdci.

Jean Baudrillard v knize O svádění (Votobia, Olomouc 1996) cituje V. Descombese: „To, co zde svádí, není něco feminního, ale skutečnost, že se to obrací na vás. Svůdné je pomyšlení, že jsme sváděni, a v důsledcích je právě toto být sváděn samotným sváděním. Jinak řečeno, svůdnická osoba je taková, v níž objevuje sváděná bytost sebe. Sváděná osobnost nachází v jiném to, co ji svádí, jedinečný předmět fascinace, rozpoznává sebe sama jako bytost plnou kouzla a svůdnosti, svůj láskyplný autoportrét…“

Narcisovi obdivovatelé se oddávají své touze po něm. (Volně podle Baudrillarda, 1996): Svádět (se) znamená zemřít jako skutečnost a znovu povstat jako iluze. Znamená to zmocnit se vlastní iluze a pohybovat se v začarovaném světě. Narcis je iluzivní bytostí, přeludnou. Strategie svádění je strategií přeludné léčky, postihuje všechno, co má tendenci prolnout se s vlastní realitou. Pokud samotná produkce vytváří jenom objekty (reálné znaky) a tím získává jakýsi podíl na moci, svádění (sedukce) vytváří iluze. Za to získává všechna práva a veškerou moc, tedy i možnost odkazovat realitu k jejímu iluzivnímu původu. Svádění klade nástrahy nevědomí a touze a přetváří je v zrcadla nevědomí a touhy. Kouzlo svádění nespočívá v pouze příslibu pudové rozkoše, celé kouzlo začíná někde jinde – v odevzdání se touze. Taková iluze nás šťastně uchraňuje před naší „psychickou realitou.“

Narcis zatím nesvádí a ani nepotřebuje být druhými sváděn (od své životní pravdy byl koneckonců důkladně sveden ještě dříve, než si ji vůbec mohl uvědomit). Jak odpovídá na touhu druhých po sobě?

Dejme Narcisovi slovo:

(Použito výpovědí účastníků psychodramatických workshopů o Narcisovi, pořádaných autorem v psychoterapeutických i ad hoc skupinách např. v rámci Týdne duševního zdraví, září 1996, Plzeň):

„Říkáte mi, že jsem krásný, ale to slyším pořád. Nemáte něco jiného?“ „To se rozumí samosebou, že jsem nejkrásnější. Proč mi to vůbec říkáte?“ „Neotravujte, nudíte mě. Nikoho nepotřebuju. Mám všechno, co potřebuju.“ „Co po mně vlastně chcete?“ „Jak mám být s někým, kdo není alespoň tak dobrý jako já?“ „Nedotýkej se mě, ušpiníš mě. Běž pryč.“ „Jdi se bodnout!“

V souvislosti s těmito autentickými odpověďmi „Narcisů“ na touhu druhých stojí za uvedení úvaha Christophera Bollase, Narcisovy postoje osvětlující i v jejich odlišné postmoderní verzi (volně podle Bollase: Narcis a trisexuál): narcistické, autoerotické libidinozní sebeobsazení staví na roveň hetero- i homoerotickému.

Jestliže trisexualita je forma narcismu, jak se liší od vlastního narcismu? Tato otázka vyžaduje, abychom zvážili, jak Narcis vede svůj erotický život. Ačkoliv je to konvenční vysvětlení, obzvláště v psychoanalytickém smyslu, považuje Bollas za užitečné vyjít z toho, že Narcis se zdá milovat pouze sebe. Jestliže si představíme, že Narcisův vztah k sobě byl milující, pak jsme blíže k současnému psychoanalytickému porozumění narcistické osobnosti.

Řekněme, že po nějakém čase se Narcis nedívá dále do zrcadla, ale předpokládá, že ostatní jsou zrcadlem. O této formě zrcadlového přenosu psal Kohut.

Narcisův křehký předpoklad vrozené krásy rozlišuje toto zvláštní individuum od trisexuála. Kde Narcis přebírá, přejímá a předpokládá lásku, trisexuál aktivně svádí jiného. Bollas popsal náčrt Narcisova efektu na druhého. Zvláště nás obeznamuje s tím, jak nudná taková osoba může být. Narcis předpokládá, že má všechno, čeho je třeba, nevynakládá žádné úsilí, nevyhledává žádný objekt. (Předpokládá se, že objekty jsou částí Self systému).

Toto Kohutem formulované hledisko, platné pro Narcisův koncept Self-objektu, není platné pro trisexuála. Tento předpoklad není pravdou o trisexuálovi. Trisexuál není ani přehnaně zaujat sebou, ani nudný. Vskutku, je obvykle velmi zajímavý, vysoce svádivý a zajímá se o druhého. Narcistické charaktery mají sklon svádět ostatní pasivními způsoby. Tím, že prezentují druhým obraz Narcisova Self.

Jeden Bollasův pacient, který spadá do této osobnostní kategorie, tenduje umístit se vedle ženy tak, že se předpokládá, že ona se zamiluje jeho prostou přítomností. Ona je pozvána, aby byla na něj zvědavá a vyptávala se na jeho život. On tomu dostává tím, že vytáhne svoji životní historii, která je přiměřeně zajímavá, a ona se postupně zamiluje do obrazu, který jí on dává o sobě.

Podle Bollasova názoru takové narcistické charaktery sebe ve vztahu neváží. Namísto toho dávají jiným obraz sebe, který je ekvivalentní objektu, který Narcis o sobě drží. Je to jemná distinkce, ale je důležité poznamenat, že Narcis předkládá obraz ženě, jedné z jeho vlastních výdobytků, tak, aby ona, přemýšlejíc o něm, zamilovala se do obrazu Self. Po celou dobu je Narcis kontroluje a neskloní se, nepodřídí se pravé intimitě. Trvá na tom, že jdou ruku v ruce v životě s ním jako vedoucím. Jestliže se žena pokusí svést narcistu a jestliže její svádění je objektově diferencované tak, že neobdivuje narcistovo Self, narcistický charakter se stává panickým.

Bollas uvádí příklad i takové proměny. Žena, která byla velmi přitahována k jednomu Bollasovu pacientovi, měla na tohoto člověka názory a hlediska odlišná od těch, která prezentoval on. Následoval zápas: buď ona přijme jeho obraz sebe jako jediný možný, anebo bude po vztahu. Ačkoli bojovala, jak mohla, o svůj obraz jeho, byla ve skutečnosti odmítnuta. Každý den, když pacient přišel na sezení, přemáhán narcistickým vztekem nad ní, nad jejím odlišným pohledem na sebe, mohl říci: „Věřil byste, co o mně řekla? Že o mně řekla tohle?“ nebo: “ Ona si myslí, že jsem jako blb,“ Byl tak překonán narcistickým vztekem, že nebyl schopen zvážit hodnotu její percepce.

Pro narcistický charakter platí: buď se ostatní zamilují do obrazu mne, jak jej předkládám, nebo to nebude žádné partnerství.

Obraz sebe a Self nejsou ovšem totéž. Ve skutečnosti narcistův obraz sebe je v poslední instanci obrana proti prohlédnutí sebe. Proti zahlédnutí sebe tváří v tvář.

Je pravda, že trisexuál žije ve stejném děsu z intimního vztahu jako Narcis. Ale tam, kde Narcis dává obraz sebe, aby byl obdivován, trisexuál dává obraz ohraničené zkušenosti, zakapsované zkušenosti, aby byla zapamatována:

Narcis: v tom mě shledáte báječným.

Trisexuál: ve mně to shledáme báječným.

Narcistický charakter navštěvuje jiného s potřebou a zve partnera, aby sdílel jeho naplnění. Trisexuál navštěvuje druhého se vzpomínkou, s bolestí, která probouzí ztrátu něčeho známého i druhému. Trisexuál stimuluje intenzitu mateřské lásky, kdy se povaha bytí zdá být inspirována Érótem samotným.

Trisexuálovým cílem je stát se vzpomínkou touhy druhého konvertovat. Stát se Érótem s generativní prokreativitou. Rozdělit se do dalších částí, do touhy, paměti, jednoty.

Trisexuálova rodina, to není pooidipská rodina, diferencovaná skupina lidí s nezávislými touhami a zájmy, kteří jsou schopni vzájemnosti. Trisexuálova zkušenost jeho skupiny je jako preoidipská rodina. Konvertuje své milence do přátel a potlačuje skrze odehrávání afektivní stav Self v raném objektovém životě.

V literatuře o narcismu se často opomíjí stupeň moci a autority, kterou Narcis hodlá vykonávat ve svých objektových vztazích. Narcis cílí kontrolovat případný efekt druhého na sebe tím, že pozná druhého a dá mu zamilovat se do svého sebeobrazu.

Můžeme se ptát, kdo má moc ustavit podobu Self. A následně: kdo má právo ustavit osud dětského Self? Podle Bollasova hlediska narcistův charakter je určen vyvlastňováním, přivlastněním mateřské pozice, a to z důvodu raných konfliktů s matkou. Narcist přebírá její funkci a mateří sebe intenzívním a rigidním způsobem. Předpokládá, že my všichni přebíráme určité aspekty matčina idiomu a péče v procesu vztahování se k sobě jako k objektu naší vlastní péče. Jenomže v případě narcistického charakteru je tu přítomna povážlivá frustrace a vztek na svou matku. Takže v přebírání péče o sebe Narcis cítí smysl triumfu, získává kontrolu a moc nad zdroji sebeúcty.

Kde Narcis získává moc tím, že přebírá moc a kontrolu nad svou verzí sebe a vším, co s tím přichází, trisexuál nalézá moc tím, že odmítá autoritu nebo přímluvu. Trisexuál získává pozici v tom, čeho se vzdává. Ne tím, co získává nebo vlastní. Získává moc tím, že se jeví být echo. Dává druhému, ale tím, že tak činí, omezuje jak jeho funkci, tak funkci svou a vliv druhého. Stává se svědectvím paměti, svědkem historie, reprezentací potlačených oblastí Self druhého. Bývalí milenci k němu vzhlíží jako k tomu, kdo skladuje hodnotné části jich samotných. Když se setkají, je zde vždy tato tajná slast sdílené paměti.

Co tedy Narcis činí v reálném životě? Přestane se dívat do zrcadla a předpokládá, že jiní mají být zrcadlem. Narcis se nedává do vztahu, dává do vztahu svůj obraz. Vždyť on nemá vpravdě sebe, to co má před očima je obraz sebe, který utvořila matka. To není totéž, všechno je tu tak křehké.

 Échó

V pohádkách se často král nebo princ na lovu oddálí od své družiny při pronásledování zvířete. Oddálí se tím i od obrazu, který o něm jeho družina pěstuje. Že je králem, to ví v lese jen jeho družina, obyvatelům lesa je to srdečně jedno, přinejmenším mu to nemusí věřit, nemá to čím dokázat, snad jen oděvem a chováním. Je králem skrze svou družinu, nad kterou uskutečňuje svou a která uskutečňuje jeho moc.

Králi osamělému v lese, často bez moci, přiházívají se setkání, která určujícím způsobem změní nebo vyplní jeho osud. Je nucen vystupovat a jednat sám za sebe, nikoliv za krále, a také jeho informace nejsou tentokrát zprostředkované, proto může dojít pravdy, poznání, náhledu. Může se setkat s Plaváčkem, najít si ženu z lidu, upadnout do moci druhých, naslouchat zvěři, být zaklet čarodějnicí, dostat věštbu.

Také Narcis se jednou ocitne v lese sám, odloučí se od druhů. Také jemu se přihodí setkání, které nastartuje něco nového v jeho osudu. Setkání s Échó. Až do té doby trvá Narcis v neměnnosti svého dětského údělu. Dokud se nesetká s postavami, které ho tak naléhavě vyzvou ke vztahu, či – jak to vnímá on – si na něho učiní nárok.

Až adolescence, věk, kdy většina lidí do nějakého, alespoň platonického, vztahu vstoupí, je tím opravdovým testem. Testem, v němž se krutě (pro druhé i pro něho) odhalí jeho nulová kapacita pro vztah.

Narcis je věčný jinoch, puer aeternus, pubescent, notorický panic. Věčné jaro, které ještě neplodí. Je NE-MUŽNÝ, nikdy se nestal mužem, ani chronologicky, ani sexuálně. Nymfa je sice také věčné mládí, nikoliv však panenské. Víly jsou sestry. Byl po mámě. Neměl bratry, byl jedináček, a žil zřejmě v družině. Vyrostl mezi ženami, vskutku.

Z hlediska psychoanalýzy lze hovořit o psychosexuální nedovyvinutosti, nezralosti. Bude zajímavé sledovat dále, jak vypadá narcistická osobnost nikoli v 16, ale ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech.

Échó. Échó je také vlastní bytostné určení být oslovována. „Slout“, tj. mít pověst, být jako ten, o němž se mluví, a „oslovovat“ mají týž slovní kmen, přináleží k sobě. Ona nemůže mít svůj vlastní projev, proto v tom oslovení je tak mohutně oslavena. Je to vlastně jediný způsob, kterým se může projevit. Chce poskytnout právě to, co poskytuje, protože jinak by byla němá – také by vztahově neexistovala. Chce být sluchadlem, ozvěnou. Ozvěna je pro sluch to, co je zrcadlo pro vid: je-li zrcadlo z definice věrné, musí být ozvěna taky věrná.

Échó jako první v Narcisově životě mu nenabízí a nevrací jeho sebe-obraz, ale to, čím on je vztažen k druhým. Záleželo jen na něm, jestli se pozná v tom, jak zachází s druhými. Jestli pozná ten ovládající a kontrolující způsob zacházení se svým okolím: „Pojď sem! Proč se schováváš?“ Ovládající, kontrolující a zároveň odpuzující: „Raději umřít, než s tebou spát,“ což se také stalo. (Narcisova představa ztráty sebe v intimitě, u některých i sexu vůbec!).

Snad proto se poprvé odehrává odhalení Narcisova způsobu komunikování s okolím, a nikoliv jeho krása, protože se jedná o setkání v rovině zvuku, slova, hlasu, ozvěny. Ve vidění jsme více vztaženi k sobě, ve slyšení jsme vztaženi k druhým.

Narcis má potřebu kontrolovat – sebe i druhé. Ale co mu Échó zrcadlí, když je jeho věrnou ozvěnou? Dělá mu zrcadlo v tom, jak on zachází s druhými. A Échó to těší. Že říká, že může opakovat. Narcis předvádí pohyb preobjektové vztažnosti, ambivalenci, nespojení. Chodí kolem Échó, nevidí ji, nevnímá ji jako objekt, všímá si jen svých vlastních pocitů z této chvíle. Přivolává nymfu k sobě, zakusí hrozbu intimity, a tak ji zase rychle zapuzuje.

Dokud mladík Échó láká, může mít ona pocit, že situaci zvládá. Splní se, co si ona přeje: může mít pocit kontroly. Ale to je právě to, co Narcise děsí, co v něm vyvolá paniku. Narcis atrahuje Échó odrazem Self, pak ji zapuzuje. Échó jen chce, aby bylo zřejmé, že ona je ten druhý.

Échó se nechala zahnat, plná bolesti a studu odchází, ztrácí své tělo, které Narcisovi nahnalo hrůzu, vytrácí se ve skalách.

Lze říci, že je taky narcisticky zranitelná. Její úcta a láska k sobě závisí na tom, jestli ještě funguje, jestli ještě mluví, jinak je němá. Živá a projevující se je Échó jen ve vztahu. Velmi záleží na tom, jestli je oslovena, jen tak může cítit úctu a lásku k sobě. Opravdu nemůže začít hovor první, byla skutečně zraněna, Hérou uskřinuta. Jestliže Échó to táhne k lidem, aby vůbec mohla promluvit, a zároveň je odsouzena být pasivní, nesmí mít vlastní projev myšlení, zaujímá depresivní pozici par excelence. Échó sama má své trauma, které odehrává ve vztahu k Narcisovi, ale nevyřeší. Mladík prchne a ona je znovu odňatá sama sobě.

Ameinios

Krasavec Narcis měl nápadníky obého pohlaví. Kromě Échó vznášel na něho nárok i Ameinios. Graves in Řecké mýty I, Odeon, Praha, 1982, str. 299: „Jednou poslal Narkissos meč svému nejvytrvalejšímu nápadníkovi Ameiniovi, po němž je pojmenována řeka Ameinios. Ameinios vyzval bohy, aby pomstili jeho smrt, a zabil se na Narkissově prahu. Artemis prosbu zaslechla a dosáhla toho, že se Narkissos zamiloval. Milostné naplnění mu přitom odepřela.“

Obtěžoval Narcise. „Běž se bodnout,“ vzkázal mu Narcis svým chováním.

 4. NEVZTAŽNOST JAKO SPECIFICKÝ MODUS VZTAŽNOSTI

Zatím nám vychází, že je Narcis necitlivou zkázonosnou zrůdou. Přece však musíme vyjít z toho, že Narkissos je, alespoň napůl, bytost lidská či alespoň antropomorfní. Z nějakého spojení se zrodil, nějakého způsobu kontaktu s druhými by měl být schopen. Jaký druh vztažnosti se v jeho nevztažnosti odhaluje? Co se v ní vlastně projevuje?

Prochází jakoby netýkán druhými, přestože o něho usilují, svým druhem. Narcis je jakoby druhem sám pro sebe: ač je to absurdní, splývá se sebou jako sám neživý.

Už jsme si zvykli na smrti pro nic za nic, nanicovaté. Původní příběh Narkissův však vyvstane ostřeji, uvědomíme-li si jej v kontextu antického světa a na pozadí autentické řecké mytologie.

Řecký svět a řecká božstva povstala spojením a sdružením. Vládce bohů Zeus se spojuje s každou, božskou či lidskou, a z každého spojení povstává nové potomstvo. To Druhý zajišťuje mne – na potom, po mně. Celá řecká mytologie je jediný proud plození, božský hymnus na generativitu. I smrtelníci to vědí: „Je údělem člověka připodobňovat se nesmrtelným bohům,“ vysvětluje Platón. Jen nemnohým je dáno zajistit si nesmrtelnost velkými skutky a velkými slovy. My obyčejní si ji získáváme ve svých dětech a jejich dětech: to je naše vitální transcendence. Narkissos zemřel jako izolovaný jedinec, jako pouhý jedinec bez Druhého. Paradoxně tím umírá nejen jako jedinec. Co hůř, zemřel bez potomstva. Pouze sám sobě rodem, umírá jako rod. Jeho smrt je dvojnásob, trojnásob nanicovatá: nezanechal po sobě vůbec nic (…raději velké Nic než malé něco). Horší osud, snad kromě bezectnosti, staří Řekové neznali.

Osud Narkissův je také – jiná předzvěst postmoderní doby – obrazem fragmentovaného božství. Při jeho zrození bozi neručí za jeho osud: nevyslovují svou věštbu, ani nevarují. Násilně, znásilněním své matky, je vržen do světa. Nikdo z bohů se dál nestará. Avšak právě na vrcholu své narcistické illuse, v opojení svou svobodou bez ohledu na druhé, svou totální soběstačností, je bohy ztrestán: za to, že naplňuje právě tu výbavu, které se mu dostalo. Jaký výsměch!

5. DRAMA ODMÍTNUTÍ/ODEPŘENÍ

Celým příběhem od samého počátku do konce se vine táž tématická linie: odmítnutí Druhého usilujícího o sblížení. Tato linie se manifestuje v rozkmitu mezi popřením a odepřením touhy po blízkosti druhé bytosti. (Z hlediska psychoanalytické vývojové psychologie Narcis předchází Oidipovi, jde o preodipské formy lásky – před objektními vztahy.)

Příběh je brilantně vystupňován, graduje dramaticky. Iniciální odmítnutí Narcise otcem je utroušeno jakoby mimochodem, téměř ledabyle a samozřejmě. Také je všemi interprety, Freuda nevyjímaje, přehlíženo. Právě tak Narkissův otec ledabyle utrousí své semeno, nestaraje se, co bude potom, nestaraje se o potomka. Jeho cílem přece není založení rodiny, nýbrž zmocnění se bezmocné – snad i bezstarostné? – dívky. Je přece bůh, je mu vše, alespoň v jeho řekách, dovoleno. Avšak důsledná interpretace toho, co následovalo, dokládá, že odmítnutí iniciální bylo též odepřením iniciačním.

Nejprve anonymní zavržení milenci obého pohlaví. Pak Échó – dramaticky rozvinutý příběh odmítnuté touhy. Amenios – není to téměř Narcis sám, ten „nejvytrvalejší nápadník“?

Zde je skrytý smysl jeho chování, které maskuje původní odmítnutí sebe v odmítání druhých:

„TO NE JÁ JSEM ODMÍTNUTÝ, TO ONI!“

triumfuje zraněná neuspokojená touha. To můžeme považovat za vyřešenou hádanku Narkissovy motivace a jeho chování.

6. Narcis jako objekt zrcadlení

Poslední roli zrcadlení v Narcisově životě hraje studánka, pramen. Připomíná zrcadlení v prameni Narcisovi ono živé zrcadlení, které zakoušel od své matky?

Pojem zrcadlení uvedl do psychoanalýzy americký analytik vídeňského původu H. Kohut, zakladatel tzv. Self-psychologie (psychologie Já či přesněji psychologie „sebe“ a „sobectví“). Označil jím láskyplný a obdivuplný pohled, jímž se dívá milující matka na své dítě.

Zrcadlení je výsostná metafora. Filosof Eugen Fink, student a přítel Husserlův a Heideggerův, analyzoval v eseji věnovaném zvláštnímu bytí světa hry (Oáza štěstí) fenomén obrazu v zrcadle. Používá prostý příklad, který zná každý: zrcadlový obraz, který vrhá topol na břehu jezera na třpytící se hladinu.

Co je to zrcadlový obraz? Jako obraz je skutečný, je to skutečný odraz skutečného stromu. Avšak v obraze je zobrazen strom, ale tak, že se vyskytuje pouze v prostředí zrcadlového zdání, nikoli ve skutečnosti. Zdání této povahy má svébytnou skutečnost: obsahuje v sobě jako konstitutivní moment své skutečnosti určité specifické neskutečno.

Obraz topolu nezakrývá kus vodní plochy, na níž se zrcadlově objevuje. Zrcadlení topolu je jako zrcadlení skutečnou věcí, a zároveň v sobě obsahuje neskutečný topol zrcadleného světa.

Jestliže zrcadlový obraz v sobě obsahuje jako konstitutivní moment své skutečnosti určité specifické neskutečno, plyne z toho následující: že neskutečno spoluutváří toto zvláštní skutečno, bez neskutečna by nebylo této skutečnosti.

Neskutečno vyvolává existenci skutečna a je to jiná skutečnost: skutečnost zrcadleného obrazu.

Tuto „jinou skutečnost“ nazývá filosof ontickým = jsoucím, skutečným zdáním. Jsou jimi objektivně se vyskytující obrazy, jako popsaný obraz v přírodě a koneckonců jako Narkissův obraz v prameni.

Mnohonásobně častější je však naše zkušenost s obrazy, které se nenaskýtají, ale které byly jakožto obrazy vytvořeny. To je taková oblast skutečnosti, kterou si postmoderní doba navykla označovat jako virtuální realitu.

První zhotovený nástroj, první totem, první obraz, první pravidla mezilidského styku a komunikace vyznačují zrod virtuální reality jako výsostně lidského světa symbolické reprezentace a symbolické komunikace.

A máloco vyjadřuje charakter postmoderního světa tak, jako konstituce skutečnosti virtualitou. Zkusme si představit svět, ve kterém je hrst otesaných pazourků, první zhotovené lože, první totem, pouhým zrnkem písku ve velemoci přírody – toho, co je samo od sebe. Zkusme si představit svět před pouhým tisícem let, kdy několik osad v Čechách bylo spojeno špatně prostupnými stezkami v moři pralesa. Zkusme si představit svět, ve kterém jen menšina lidí uměla číst a kdy v celém Království českém bylo několik desítek knih, této první virtuální reality par excellence.

Kolik z toho, co je samo od sebe (nebo od Boha), v našem současném světě zbývá, zvláště žijeme-li ve velkoměstě? Země, která je zakryta dlážděním a stavbami a takto se ukazuje jako to, co je ve své původnosti zakryto, co se samo od sebe nevystavuje pohledu. Nebe, které již není zabydleno bohy, ale počasím, které je důležité pouze kvůli výběru oblečení a nastavení topení. Lidé, kteří nejsou sami od sebe, ale prošlí intenzivním zrcadlením jako objekty symbolické reprezentace svých rodičů a neustávající intenzivní výchovy symbolickou komunikací k symbolické komunikaci v symbolické komunikaci.

Co potom Narcis u studánky vnímá?

Teprve u pramene – u pramene poznání? – se do sebe zamiluje. Neměl se rád, a neměl rád ty druhé. Ať jde člověk kamkoli, vždy znovu setkává se sám se sebou, se svým zrcadlem, svou anatomickou podstatou.

V zrcadle vidí sebe skutečného i sebe neskutečného. Je trýzněn svojí skutečností i neskutečností. Ve skutečném zrcadle je obraz jeho samého o něm samém, sebeobraz, Self-image.

Kdo bloudí, kdo není sám u sebe a sám se sebou, sám sebou, ten je bloud, má bludy, bludný sebeobraz. Je sám obětí své iluze: vehrál se do ní. Vždyť o tom sám hovoří: blud, klam, to je můj výkon. To já si zaslepuji vůči tomu, co je.

Mohl se setkat s touto, zcela určitou, zkušeností sebe jako jedinečně krásného, obdivuhodného, láskyhodného, kdyby vůbec nikdy zrcadlení nezakusil? Kdyby nebyl původně svojí matkou „zrcadlen“, totiž milován a obdivován? Kdyby se nedozvěděl, že je krásný?

Psychoanalytikové se ve své práci s klienty, kteří toto „zrcadlení“ buď ve svém dětství nikdy dostatečně nezakusili, anebo v zrcadleném obraze zakoušeli příliš málo ze svého skutečného Já, znovu a znovu setkávají s týmž úkazem:

Na ocenění, uznání, respekt nereagují tito pacienti jako ostatní lidé, ač po něm touží tolik, jakoby po ničem jiném. (Scheler popsal tyto jevy ve své psychologii resentimentu jakožto touhu nepravou, odvozenou.)

Nejsou schopni je „podržet“ nebo dokonce vůbec přijmout jako takové. Vše pozitivní o nich samotných jim připadá cizí, jakoby určené někomu jinému. Jakoby na tomto místě své psyché měli hluché a slepé místo. Nebo v nich uznání vyvolává stísňující pocit, že si je nezaslouží. Případně podezření, že když ocenění přijmou, stanou se objektem manipulace a vydírání.

Zdá se pravděpodobné, že se v Narcisovi aktualizovalo něco, co sice postrádal, „znal“ to, ale nevěděl o tom, že to postrádá. Co vidí ve vodě a co mu probíhá hlavou? Zmírá žalem, poznává, že je na hranici svých možností: že JÁ JSEM JENOM JÁ a nikdo jiný. Poznává, že obraz není on, když s ním chce splynout, s neživým, umírá. „Škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout“, uvědomuje si, že celý život tráví v jakési hře, illusi, do níž byl vehnán (sudičky).

Co se tedy skrývá v lásce tak náhle vytrysklé nad studánkou? Láska a obdiv, které kdysi zakoušel. Avšak o jaký druh lásky se jedná? Nejde však o lásku k objektu, lásku k druhému takovému, jak je ve světě tělesně, skutečný. Jde o splynutí, symbiózu, ve které se sám Narcis tělesně ztrácí, jeho skutečné Já zmizí. A jde také o splynutí se zcela určitým obrazem. Čím zaníceněji je Narcis spalován touhou po tomto splynutí, tím více ztrácí skutečného sebe, až se ztrácí a zmírá, truchle po obrazu ideálního Já, které na chvíli zazřel.

Co miluješ, ztratíš. V tom se zračí základní narcistický problém. Co miluji, co se mi líbí, nemohu nalézt. On sám chce být hoden, ne být obětí. Zdánlivě zvítězil, byl přeci nejlepší. Pěkně ponuré vítězství, vítězství k prohře. Již se uvítězil, čili prohrál. To, co vyhrává, je nemožnost. Smrt však není těžká. Než žít v této trýzni, v této nemožnosti lásky, ke druhým i k sobě, to raději smrt…

Květina, která po něm zbývá, narcis, je zpředmětněním jeho jakožto obrazu, symbolem narcistického obrazu krásy, která omamuje, ale ze které nikdo nic nemá – kromě obdivu.

Sapfó říká: „Smrt je zlo, tak bohové určili, vždyť kdyby krásná byla, sami by umírali.“

Narcis je synem boha, polobůh. Takže umírá jenom napůl, ta lepší polovina, božská, zůstává. Nezbývá po něm u potoka mrtvola, nýbrž květina a kameny. Mrtvola není hezká, nevoní, kazila by obraz ideálu.

Příroda lká nad Narcisovou smrtí, sestry nymfy také. Matka však nikoliv, není přítomna: nesmí brát smrt svého syna vůbec na vědomí?

Přestože byl všem Narcis užitečný „jenom“ jako ideál krásy, všichni vyjadřují soucit. Soucítí s ním jako s člověkem, který se nemohl zmocnit sám sebe, který neměl sám sebe a který to poznal v poslední chvíli svého života.

Co říkají představitelé hlavní role v psychodramatech o Narcisovi nad studánkou?: „Jak je možné, že jsem tady úplně sám?“ „Já to chci! Nikdy jsem neměl nic tak krásného! Ale jak si to mám vzít? Já si to nemůžu vzít! Jak je možné, že něco mít nemůžu? Říkali jste přeci, že mám a budu mít všechno!“ „Mně teď už nezbývá, než to zabalit. Já takhle nemůžu dál žít, s tímhle poznáním. Podvedli jste mě!“

Sumou: „Vždyť ty ses na mně, matko, pomstila! Udělala jsi mi, co on udělal tobě!“ (tato myšlenka je zřejmě nevědomá, o to více však bolí).

Ani po smrti nedochází Narcis klidu, nesplyne sám se sebou, nezmocní se sám sebe. Podle Pausania (IX, 31,6) se stále zhlíží ve vodách Styxu, svému obrazu nablízku. Čili: narcistická PSYCHÉ je neměnná.

Hérakleitos ve slavném výroku o hře kosmu klade rovnítko mezi běh světa a věk. Určitá epocha je charakterizována určitou „hrou“, která má ovšem kosmický rozměr, konstituuje svět této doby.

Narcistická epocha není věkem lásky k sobě – je to věk lásky k idolu sebe.

Pouze naše pravé Já poskytuje možnost opravdové lásky k sobě, která umožňuje i opravdovou lásku k druhým, protože v autentickém Já je vždy druhý spoluzahrnut.

Idol, nepravé a nevlastní Já, je jakoby figurou, zrcadlenou na pozadí zrcadla. Tam, kde se opravdové Já stalo (známým, ale nevnímaným, nemyšleným) pozadím, zbývá pouze vymezený a omezený prostor pro lásku k idolu. K idolu sebe, jak nám byl „zprostředkován“ potřebami, které do nás investovali rodiče svým zrcadlením, výchovou, svými projekty o nás.

Co to tedy je ono rodičovské zrcadlení, matčino zrcadlení, které nás může uvést v klam o sobě? Je to věrná kopie reality?

Díváme-li se s pýchou, láskou, obdivem na milované dítě, kojence, batole, vnímáme dítě, jaké je. Zároveň však zakoušíme a vnímáme také to, co vychází z nás samotných, aniž si to uvědomujeme: projekt dítěte, který částečně vědomě, částečně nevědomě tvoříme a nosíme ve své hlavě. Naše zakoušení toho, kým pro nás dítě, naše představy o jeho budoucnosti, ambice, přání, úzkosti… To všechno a více se promítá do projektu dítěte a zapojuje se imaginárně do hry, když se díváme na dítě skutečné.

7. NARCIS JAKO OBJEKT (a OBĚŤ) HRY

Zrcadlení má v sobě jakýsi moment, který nacházíme ve hře. Objektivní ontické elementy jsou spojeny s elementy subjektivními, fantazijními. To je bytostným rysem světa hry – virtuální reality, kterou hra produkuje a která ji charakterizuje.

Hraní (opět podle Finka) je skutečné chování, jež v sobě zahrnuje „zrcadlení“, totiž herní chování podle rolí. Děvčátko si povýší z moci své imaginárně prosycené produkce hadrovou loutku, jež je jako věc panenkou, na živé dítě. Tím sebe vpraví do role „matky“. Světu hry patří vždy skutečné věci, avšak částečně mají charakter ontického zdání, částečně jsou obestřeny subjektivním zdáním, jež má původ v lidské duši. Hraní je konečnou tvorbou v magické dimenzi zdání.

Jestliže nacházíme toto „ontické zdání“, předobraz virtuální reality vytvářené člověkem, ve fenoménu zrcadlení i v přírodě, oč výslovněji a záměrněji je vyjádřeno ve světě produkovaném lidskými výkony tvorby a komunikace? Jde o „kosmickou“ hru, o výstavbu světa obrazem a z obrazu.

Není náhodou, že americký psychoterapeut Eric Berne, zakladatel tzv. transakční analýzy, tvůrce teorie životního scénáře jako konstitutivního rámce individuálního lidského osudu, použil označení „hra“ pro určitý druh „psychopatologie každodenního soužití“ – pro hry, které lidi hrají mezi sebou se sebou.

Hraní je vždy zacházení s nástroji a pravidly hry. Druhý je užíván ve hře, která má svá pravidla, jako objekt tak, že je zároveň i obětí. Hra je svobodnou produkcí, ale hraní je přísně vázanou činností.

Narcis je objektem zrcadlícího obrazu o sobě, do kterého se vehrál, se kterým se ztotožnil, a v tomto smyslu také obětí svého obrazu.

Tento obraz, narcistická iluze o dokonalosti, dokonalé kráse, obdivuhodnosti, nebo výkonnosti, nebo… prostě skvělosti, obsahuje zajisté fantazijní elementy, které zakrývají pravdu a svobodu. Zakrývají skutečné poznání. V tom je varovný smysl je Teiresiovy věštby: Dokud nepozná sám sebe.

Poznat, v evropském slova smyslu, je uvidět, zejména pak v řeckém slova smyslu. Narcis byl vtažen do jakési hry na utváření nové skutečnosti pomocí neskutečnosti. Je to patrné z toho, že nezapochyboval, nepoložil si otázku o tom, je-li jeho sebevidění koherentní s jeho originálním skutečnem.

Narcis si neklade otázky. Narcis se neptá a to je osudové. Neptá se sám sebe, nedotazuje se na svůj pobyt, svůj život. Nebo se dotázal a to, co zahlédl, jím otřáslo?

Narcis setrvává u obrazu. Obraz je krásnější než veškerá skutečnost, skutečnost druhých, například Échó nebo skutečnost sebe.

Jako lidé však svoji skutečnost, své opravdové Já nemůžeme uzřít, tím méně vyčerpat, v zrcadlovém obrazu. Sebe sami opravdu zakusíme a uzříme jedině ve vztahu, ve vztahu k sobě a druhým. Vztahoval se vůbec Narcis k sobě samému opravdově, než se setkal se studánkou? Neklade si tuto otázku, a proto nedostává odpověď. Je pouze vyčerpán tím, že si nemůže splnit – co vlastně? Přání, nebo potřebu? Jaký je rozdíl mezi přáním a potřebou? Potřeba je to, bez čeho nemůžeme být, přání je to, o čem sníme, ale bez čeho se obejdeme, i když třeba nechceme vědět, že se bez toho obejít můžeme a vnímáme přání jako potřebu.

A tato neschopnost rozlišit přání od potřeb právě charakterizuje tzv. narcistické poruchy sebe. To, jak se Narcis projevuje ve vztahu k sobě jako k obrazu, jak se identifikuje se zrcadlením, ukazuje na takzvaně archaickou povahu jeho narcismu: Obrazu nesmíš být za žádných okolností nevěrný!

Narcisova osobnost imponuje pýchou, jakoby byla nestydatá, stydí se ti ostatní. Stud je „odštěpený“ pocit, který není prožíván, ovšem za cenu zmrtvění (totálního) komunikace a participace. Scvrklý stud lze oživit něčím tak prostým, jako je tělesné spojení s druhým. A podle orfického mýtu je dokonce prvním bohem – strojitelem a hybatelem ERÓS. A Narcis je zdánlivě, „virtuálně“ někým, kdo může být na sebe pyšný, exhibovat, a přitom se nezaplést. Zpředmětňuje zakázaný, upřený, odštěpený fragment Self Échó, které je Échó schopna uvést do vztahu a sama se k němu vztahovat – schopností svého vztahu k Narcisovi. Jednak se vztahuje k němu, chce ho, jednak k těm prvkům sebe, které má odštěpené od svého sebeprožívání a jednání a které nachází v Narcisovi.

Narcis NENÍ všemocný. Toto je ono poznání, před kterým věštba jeho matku varovala!

Krása není vlastní příčinou jeho pohrdání citem a vztahem, je jen šťastnou náhodou, která jeho pohrdání umožňuje odehrávat za elegantní atraktivní maskou:

„To ne já jsem opuštěn, já opouštím. To ne já jsem pohrdán, já pohrdám“.

Tak slepě nese dál to, co mýtem bylo odkázáno. Odehrává nutkavě na druhých, jak bylo zahráno s ním. “ Ať také cítí, jak mi je“, je nevědomým motorem takových akcí.

 8. NARCISTICKÁ PORUCHY OSOBNOSTI – DIAGNOSTICKÉ ZNAKY DLE PSYCHOANALÝZY A DSM

Přestože obdobím raného narcismu prochází v dětství každá osobnost, postoj těch, kteří raným narcismem více méně bez úhony prošli, k těm, kteří si vypracovali tzv. narcistickou strukturu osobnosti, je často velmi kritický.

Narcistův život je totiž z nezbytnosti zaměřen na vytvoření co nejlepšího obrazu sebe v jeho vlastních očích. Mikota, 1992: „Nejdůležitější povinností, nikoliv primárně radostí, těchto pacientů je být báječným.“

Touto snahou je prostoupeno narcistovo chování, jednání, vstupování do vztahů. Nemá jinou možnost nežli hovořit o sobě, o své práci, svých výkonech a výsledcích, často se trápí tím, že nejsou dost dokonalé. Předpokládá, že lidé kolem něho mají stejný zájem na perfektnosti jeho obrazu, jako měli jeho vlastní rodiče. A často kolem sebe narcist takto nastavené lidí nachází, takové on přitahuje a vybírá si. Poskytuje jim za jejich přítomnost, vztažnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho Ega, skrze něhož se také tak trochu stávají dokonalými. Je jejich bohem.

Mikota, 1992: „Pokud mu to druzí nepotvrzují, má k tomu jen dvě vysvětlení: „Nejsem skvělý, nemám proto na světě co pohledávat.“ Nebo: „Lidé mou skvělost nepoznali.“ Z druhé možnosti jim vyplývají dva závěry: a) „Bližní není schopen mne docenit. Je logické, že jím za to pohrdám.“ b) „Bližní mou skvělost mohl vnímat, a je tedy přirozené, že ho za to nenávidím až za hrob, a budu-li mu dělat to nejhorší, co umím, není to nic v porovnání s tím, jak on mi ublížil.““

Narcist jaksi neumí vztahy. Přijetí druhé osoby je u něho podmíněno bezvýhradným přijetím jeho samotného, poskytováním mu péče, podpory, všestranné pozornosti. Mikota, 1992: „Přiberou-li (narcistické osobnosti) někoho, často nevědomky, za selfobjekt, jsou na jeho empatickou odezvu mimořádně přecitlivělí. Před podobnými zraněními se v běžném životě chrání nejčastěji distancovaností. Na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží.“

Je také rád motivován k podávání výkonů, k jejich předvádění. Slast z exhibice je slastí z přijetí. Je žádoucí, aby narcistův obdivovatel neposkytoval totéž nikomu jinému a pravý narcist ani nepředpokládá, že on by měl něčím podobným oplácet. Je prostě nejlepší, jediný a tak to má být. Narcistovy vztahy jsou „v pořádku“ a fungují do té doby, pokud oba partnery spojuje a uspokojuje jediný společný zájem: zájem o narcistovu osobu. Ukáže-li se, že tomu tak není, narcist to chápe jako zradu. Nesnaží se nijak vztah proměnit, musel by pozměňovat sebe a to je pro něho sebevražedné. Zůstane naprosto stejný, jen vymění partnera. Není pro něj totiž důležitá osobnost jeho partnera (jakéhokoliv: pracovního, komunikačního, životního), nýbrž funkce, které mu partner plní a poskytuje. Partnerovy potřeby jej naprosto nezajímají, a pokud je vnímá, tak jako přemrštěné a nepříjemné nároky. Narcist nikdy nemusí o nikoho výrazně usilovat. Vždy má kolem sebe družinu připravených obdivovatelů, kteří se mu chtějí připodobnit jako k ideálu (viz sekularizovaná touha po doteku s božským). Družina obdivovatelů bývá četná, protože problém ztráty, hledání, nenacházení ideálu je velmi univerzální. Úspěšnému narcistovi se dostává vždy dostatek lidí k používání. Zachází a manipuluje s nimi téměř bez omezení a ještě v nich budí momentální spokojenost, protože narcistova družina jsou lidé s právě takovými Self, která lační naplnit se oceněním skrze narcistu, pro něhož vykonávají úkoly ve svých funkcích.

Narcist je pánem času. Hle, on všemocný. Považuje za samozřejmé, že mu všichni dávají svůj čas k dispozici, blokuje jejich časy pro sebe, vytváří takové příležitosti, aby na něho bylo čekáno. On má více času nežli ostatní, „dokáže“ do plynutí času vsouvat mezičasy. A navíc: Narcist „nestárne.“ Může se odvážit riskovat a vyčerpávat se k smrti pro své výkony, neboť on je „nesmrtelný.“ Neplatí pro něho pravidla jako pro druhé, neboť on je jiný: prostě nejlepší.

Narcistovi přesto něco stále chybí, připadá si prázdný, nehotový, nedokonalý, ne dost milovaný. Chvíli se může těšit ze svých úspěchů, ale už si připravuje pro sebe další překážku, kterou musí přeskočit, aby byl lepší. Sebepožírací bič za jeho zády jej plně zaměstnává.

Osobnosti, které netrpí patologickým narcismem a ani nehrají s narcistou žádnou roli v jeho hře na dokonalost, mohou vidět narcistu jako kohosi nepříjemného, zahleděného do sebe samého, sobeckého. Ti, kdo netrpí úzkostmi z nepřijetí a nechápou strastiplnost podmínek, za kterých je narcist přijímán (sám sebou a ještě jen částečně!, což záleží na míře jeho vhledu do vlastní situace), mohou považovat narcistovu prezentaci výsledků, s úzkostí předkládaných k přijetí, za bezostyšné vychloubání se. Totiž to, co si ne-narcistní lidé umí udělat a podržet sami: vážit si sami sebe, oceňovat se, narcist dostává skrze druhé, používá je k tomu a musí je mít stále k dispozici, protože s každým novým úkolem, který si stanoví, se dostavuje nejistota, zda je přijímán.

Narcist žije v neustálé komunikaci se svým nepravým Self, které jej nutí být stále grandióznější, pokud možno ještě všemocnější, dokonalejší.

Jak tato povinná potřeba dokonalé skvělosti prolíná náš každodenní život, ukazuje zejména jazyk: tady například zvláštní nutkání (zvyk posledních desetiletí) stupňovat superlativy. I nejlepší je málo, a tak je po nejlepším – optimálním požadováno, aby bylo „optimálnější“ či dokonce „nejoptimálnější“. I ideální je málo, nejlepší je „nejideálnější.

Narcist chvíli žije v iluzi, že takovým je, a chvíli v jistotě, že takovým ještě není. Ne-narcistní osobnosti dávají narcistovi za vinu, že je chladný, pyšný, do sebe zahleděný, sobecký. Narcismus však není vina. Nezralý, nekultivovaný narcismus v dospělosti je různě těžká porucha osobnosti.

Od roku 1993 zaznamenává Americká psychiatrická společnost novou diagnózu: Narcistickou poruchu osobnosti. Podívejme se, jak ji charakterizuje v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM), který je respektovaným diagnostickým klíčem pro světovou psychiatrickou veřejnost. Jeho třetí verze, DSM III, došla takového ohlasu, že byla přeložena i do češtiny, odkud ji přejímám. Z DSM III byla také diagnóza narcistická porucha osobnosti převzata do desáté revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), platné od roku 1991.

NARCISTICKÁ PORUCHA OSOBNOSTI V DSM

Základním rysem je porucha osobnosti, při které se vyskytují

  • velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti

  • fantazírování o neomezených možnostech

  • exhibicionistická potřeba neustálé pozornosti a obdivu

  • charakteristická reakce na ohrožení vlastní vážnosti

  • charakteristické poruchy v interpersonálních vztazích:

  • zvláštní pocit oprávněnosti, interpersonální vykořisťování, vztahy kolísají mezi extrémním idealizováním a znehodnocováním, chybí empatie.

Seberespektování bývá křehké a tyto osoby mohou být zaujaté tím, zda si vedou dobře a zda si jich ostatní váží. Na kritiku, porážku nebo zklamání odpovídají buď chladnou lhostejností, nebo dávají najevo pocity hněvu, podřadnosti, ponížení, studu či prázdnoty.

Jedinci s touto poruchou stále baží po obdivu a pozornosti a více jim jde o zdání než o skutečnost. Např. více stojí o to, aby byli považováni za správné, než mít blízké přátele. Interpersonální vztahy jsou různě narušené. Běžné je chybění empatie – schopnosti poznat a zažít, jak ostatní cítí. Často si činí nároky na zvláštní přízeň bez zpětné odpovědnosti. Např. jsou překvapeni a zlobí se, když druhý neudělá, co oni chtějí.

Velice častá je depresivní nálada. Časté je bolestivé uvědomování si sebe samého, zaujetí hloubavým myšlením a touhou zůstat mladistvým a silná závist.

Také se vyskytuje zaujetí bolestí a jinými tělesnými obtížemi.

Osobní nedostatky, porážky nebo nezodpovědné chování si odůvodňují racionalizacemi, překrucováním nebo otevřenou lží. Tito lidé mohou předstírat city, aby udělali dobrý dojem.

Diagnostická kritéria

charakteristická pro současné i dlouhodobé působení jedince nejsou omezena pouze epizodami onemocnění a způsobují buď významné poškození v sociálním nebo profesionálním působení, nebo subjektivní potíže:

A. Velikášský pocit vlastní důležitosti a jedinečnosti, např. nadsazování úspěchů a schopností, soustředění na výjimečnou podstatu vlastních problémů.

B. Zaujetí fantaziemi o neomezeném úspěchu, síle, skvělosti, kráse nebo ideální lásce.

C. Předvádění se: osoba vyžaduje stálou pozornost a obdiv.

D. Chladná lhostejnost nebo výrazné pocity hněvu, ponížení, studu, pokoření nebo prázdnoty jako reakce na kritiku, lhostejnost druhých nebo na porážku.

E. Alespoň 2 z následujících charakteristik interpersonálních vztahů:

(1) nároky: očekávání zvláštní přízně bez zpětné odpovědnosti, např. překvapení nebo hněv, když lidé nedělají, co on žádá.

(2) interpersonální zneužívání: využívání výhod vydobytých jinými osobami k uspokojení vlastních přání a pro vlastní postup, přehlížení osobní integrity a práv ostatních

(3) vztahy, které kolísají mezi extrémy nadměrné idealizace a znehodnocování

(4) chybění empatie: neschopnost rozpoznat, jak druzí cítí, např. neschopnost pochopit úzkost, neštěstí někoho, kdo je vážně nemocen

Už to svědčí o vysokém prahu tolerance postmoderní společnosti, že „narcismus“ (přesně řečeno tedy jeho specifické projevy, popsané výše) byl uznán a začíná být chápán jako diagnóza nemoci, jím postižení za pacienty – čili trpící – a vypracovány a zkoušeny terapeutické postupy, z nichž psychoanalýza se ukázala nejúčinnější.

A. Millerová, 1995, o psychoterapii píše: „Zkušenost nás učí, že v boji s duševními chorobami máme natrvalo k dispozici pouze jediný prostředek: emocionálně se dobrat pravdy jedinečné a neopakovatelné historie svého dětství. Lze se někdy zcela osvobodit od iluzí? Každý život je jich plný, zřejmě proto, že pravda se často jeví jako nesnesitelná. A přece je pravda pro nás tak nezbytná, že za její ztrátu platíme těžkými chorobami. Proto se pokoušíme v dlouhodobém procesu objevit vlastní osobní pravdu, která vždycky bolí, než nám daruje prostor pro novou svobodu – pokud se ovšem nespokojíme s intelektuálním poznáním. Potom však opět zůstáváme v oblasti iluzí.

Svoji minulost nemůžeme ani v nejmenším změnit, škody, jež jsme utrpěli v dětství, nemůžeme vymazat. Můžeme však změnit sebe, můžeme se „vyspravit“, získat zpět ztracenou integritu. Můžeme to udělat tak, že se rozhodneme povšimnout si poznatků o minulém dění, jež jsou uloženy v našem těle, a dostat je do vědomí. Tato cesta je určitě nepohodlná, avšak pouze ona nám dává možnost opustit konečně to neviditelné a přesto tak kruté vězení dětství a změnit se z nevědoucí oběti minulosti v zodpovědného člověka, jenž zná svůj příběh a žije s ním.

Většina lidí dělá pravý opak. O svém příběhu nechtějí nic slyšet, a proto také nevědí, že na ně v základě stále působí určujícím vlivem, protože žijí v nevyřešené, vytěsněné dětské situaci. Nevědí, že se obávají a snaží se vyhnout nebezpečí, jež jim kdysi skutečně hrozilo, ale dávno už jim nemůže ublížit. Jsou hnáni nevědomými vzpomínkami stejně jako potlačenými pocity a potřebami, jež často určují zkresleným způsobem veškeré jejich aktivity tak dlouho, dokud zůstávají nevědomé a nevyjasněné.“

Narcisticky narušené osobnosti, které se vůbec rozhodnou léčbu vyhledat, podstoupit a absolvovat musí mít zcela speciální motivaci, léčbu nelze předepisovat. Někteří vědomě přicházejí se svými obtížemi, jiní vidí terapii jako vhodný prostředek k ještě většímu zdokonalení se. Specifika psychoanalytické terapie narcistických poruch osobnosti uvádí doc. Václav Mikota in: O ovlivňování duševních chorob, Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1992:

„…. v 60. letech psychoanalýza získala respekt „té nejlepší“ psychoterapeutické metody, vhodné i pro zdravé lidi, kteří si „mohou dovolit“ konzultovat své introspektivní zvyklosti. Kdo se domohl společenského úspěchu, a přesto se necítil dost šťastný, považoval psychoanalýzu za hodnu zabývat se jeho vzácnou osobou.

Volně asociovali, přijímali a zužitkovávali interpretace, ale jejich vágně formulované obtíže to neovlivnilo. O těchto nositelích narcistické nerovnováhy bylo už z klasického období známo, že „nevytvářejí přenos“, a proto byli považováni za neanalyzovatelné.

Teprve zakladatel psychologie Self Heinz Kohut popsal zvláštnosti jejich přenosového vztahu a způsob jeho interpretace. Pacienti s narcistickou nerovnováhou zaujímají k analytikovi specifický funkcionální vztah. Potřebují ho jako nositele své lidské hodnoty. Jejich porucha je spojena s pocitem povinnosti být zcela mimořádný člověk. Jak uvěří, že dostáli, nechtějí-li se vzdát zdravého rozumu? V praktickém životě za každou cenu usilují o úspěch. Pokud je nikdo nechválí, tvrdě pracují na budoucím ocenění, nebo si zoufají. Výkon analytické profese se neslučuje s projevy obdivu nebo s pochlebováním analyzandovi. Pacient vydrží v léčbě s pomocí idealizujícího nebo některého ze zrcadlících přenosů. V preobjektním přenosu idealizujícího typu se na analytika přenáší útvar zvaný idealizované rodičovské imago. Podle Kohuta je tento typ idealizace rodičů součástí normálního raného (preverbálního) vývoje. Ožije-li v analýze, je lékař vnímán jako nejskvělejší člověk na světě. „zajímám-li tak dokonalého člověka, jsem i já někdo zcela mimořádný,“ konstatuje s uspokojením pacient. V zrcadlících přenosech se aktivuje grandiózní Self, podle Kohuta rovněž součást raného úseku preverbálního vývoje.“

V procesu terapie pacient zakouší různá narcistická zranění a jeho citlivost na ně se v terapii mění, zmírňuje. Ústup narcistické zranitelnosti se projevuje zejména vzrůstem tvořivosti, smyslu pro humor a schopnosti sebeironie. Cílem terapie obecně je dosáhnout takového vnitřního naladění, aby byl pacient přijímán sám sebou takový, jaký skutečně je.

Mikota, 1992: „Člověk disponovaný k narcistickým konfliktům potřebuje projít „optimální desilusí,“ zbavit se pro sebe povinné grandiosity, aby mohl s pocitem určitého uspokojení využít svých reálných možností.“

Jako model, ilustrující „narcistický rozměr“ psychické reality navrhl Kohut „bipolární Self.“ Můžeme si ho představit jako ovoid, jehož jeden pól tvoří ambice a druhý ideály. K sobě navzájem jsou poutány silokřivkami individuálních schopností a dovedností.

Jistě není bez zajímavosti dodat, že Self-psychologie řadí mezi narcistické poruchy kromě narcistické nerovnováhy osobnosti též jako tzv. narcistické poruchy chování i sexuální perverze, delikvence a závislosti na alkoholu a drogách, tedy jevy, znepokojující právě postmoderní společnost.

9. PSYCHOSOCIÁLNÍ KONTEXT POSTMODERNÍHO NARCISMU

Charakteristika postupné proměny společnosti 20. století ve společnost postmoderní

Každá epocha a každá kultura mají svou specifickou psychologii. Současná postmoderní éra je mimo jiné charakterizována tím, že se člověk začal věnovat sobě samému. Začal se věnovat sám sobě v sociologickém smyslu tím, že se uvolnil od břemene zajištění holého materiálního přežití a vytvořil „společnost volného času,“ prohloubil se zájem individua o sebe, o zdraví, hygienu, krásu a vzdělání.

Slovní označení postmodernismu možná ani tak nevystihuje, čím postmodernismus JE. Tato významová neukončenost odpovídá faktické neukončenosti historické, brodíme se po kolena touto dobou, občas se snažíme nadskočit a pohlédnout na ni. Pojmy, kterými se různé sociologizující teorie snažily definovat dobu, v níž žijeme, propadají do zapomnění stejnou rychlostí, jakou startovaly. Kdo z nás dnes mluví o „atomovém“ či „kosmickém“ věku, o „masové“ společnosti a o mnoha dalších, jež se upnuly na ten či onen technologický či sociologický atribut? Názvy se neztratily proto, že by byly nepravdivé, ale protože nevystihují dynamiku historického dění.

„Postmoderní“ znamená z definice NE moderní, negativně se vymezující vůči tomu minulému = modernímu a pozitivně se otvírající (= nevymezující se) vůči tomu, co teprve vzchází a vzejde. Tak, jako „novověk“ znamená především ne-středověk, moderní znamená ne-nemoderní.

A co vlastně znamenalo být moderní? Latinské slovo „MODUS“, způsob, vystihovalo, jak moderní věk lpěl na modalitách. Jak se vzdával toho, co je před modalitou, tedy podstaty. Byl to věk střídání a otročení Módě. Paní Móda jako matriarchální bohyně – matka panovala na centimetr přesně v délce účesu, sukně, vojenského kroku.

Dopad tohoto jevu na proměnu vnímání např. duše zaznamenal Carl Gustav Jung, pro ilustraci cituji úvodní odstavec jeho Základního problému současné psychologie (in: Duše moderního člověka):

„Zatímco středověk, jakož i antika, ba dokonce celé lidstvo vycházely od svých prvopočátků z přesvědčení o substanciální duši, vznikla ve druhé polovině devatenáctého století psychologie „bez duše“. Vlivem vědeckého materialismu se všechno, co se nedalo spatřit očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co dím, získalo špatnou pověst, neboť to bylo podezřelé z metafyziky. Za „vědecké“ a tím vůbec přípustné platilo jen to, co se buď dalo materiálně poznat, anebo odvodit ze smyslově vnímatelných příčin. Tento pronikavý obrat se připravoval pozvolna, nezačal až s materialismem. Když duchovní katastrofou reformace skončila gotická doba směřující strmě k výšinám, jež se však vypjala na geograficky i světonázorově příliš úzce omezené základně, byla i vertikála evropského ducha proťata horizontálou moderního vědomí. Toto vědomí už nerostlo do výšky, nýbrž do šíře, a to jak geograficky, tak světonázorově. Byla to doba velikých cest a empirického rozšiřování pojetí světa. Víra v substanciálnost duchovna pozvolna ustupovala čím dál více se vtírajícímu přesvědčení o zásadní substancialitě psychična, až potom nakonec – v průběhu téměř čtyř staletí – vrcholné vědomí evropských myslitelů a učenců nazíralo ducha v plné závislosti na hmotě a hmotných příčinách.“

Moderní vůle vyplodila „dobrovolnou povinnost.“ Dobrovolná povinnost nutila lidi dobrovolně se zařadit. Dobrovolně, a ne snad proto, že si to přál Bůh či jeho zástupci na Zemi, dobrovolně se vzdát svého políčka a chalupy a jít námezdně pracovat s davy ostatních pro jiného a bydlet v cizím nájemném domě. Dobrovolně se nutit chodit do námezdního zaměstnání od šesti ráno (nedospavost Františka Josefa probouzela celou říši). Dobrovolně klusat v průvodu té které módy a dobrovolně vykřikovat právě módní hesla tak, jak si zrovna politická modalita žádala. Vskutku modus vivendi.

Totalitarismus byl jen vyvrcholením moderní doby: Když v roce 1921 V. Vančura volá: „Nová je hvězda komunismu a mimo ni není modernosti,“ asi netuší, jak smrtelně krutá ironie je ve výroku obsažena. Ledva člověk moderní zapomněl, co znamená nevolnictví, povinnost roboty, hlad a inkvizice, hbitě mu to připomněl komunismus, nacismus a vyvražďování celých národů.

Jak je vůbec možné, že v době moderní došlo, jak říká Jung, k těmto psychickým epidemiím? Nabízím částečné vysvětlení (vine se např. dílem E. Fromma, s přihlédnutím k pozicím ego-psychologie v podání Blanckových 1992):

Člověk odpradávna potřebuje boha, lásku k němu. Láska k bohu vyjadřuje i lásku k rodičům, touhu po splynutí s idealizovaným objektem. Vyplývá z potřeby překonat odlučování se od matky a rodu. Láska k bohu má tolik různých vlastností a stránek jako láska k člověku. Ve všech teistických náboženstvích bůh představuje nejvyšší hodnotu, nejvíce žádoucí dobro.

První božstva primitivních lidí byla zvířecí. Člověk si chtěl přivlastnit jejich sílu, obratnost, rychlost a mrštnost.

S konstituováním rodové společnosti se božstva změnila v matriarchální. V této fázi je nejvyšší bytostí matka. Je bohyní, nejvyšší autoritou v rodině a ve společnosti. Láska matky – bohyně je nepodmíněná, je všeochraňující, všeobsáhlá. Protože matka miluje své děti z toho důvodu, že jsou jejími dětmi, a nikoli proto, že jsou „hodné,“ poslušné, je mateřská láska založena na rovnosti. Všichni lidé jsou si rovni, protože všichni jsou dětmi matky Země.

S rozvojem vlastnických, majetkových vztahů se nejvyšší bytostí v náboženství i ve společnosti stává otec. Otcovská láska klade požadavky, ustanovuje zásady a zákony. Otcova láska k synovi závisí na tom, zda je syn poslušen těchto požadavků. Otec má nejraději syna, který se mu nejvíce podobá, který se hodí k tomu, aby se stal jeho nástupcem, dědicem jeho majetku. V důsledku toho je patriarchální společnost hierarchická. Rovnost bratří ustupuje konkurenci a svárům. (Poněvadž touhu po mateřské lásce nelze z lidského srdce odstranit, je např. v katolickém náboženství matka symbolizována církví a pannou Marií).

Ve chvíli, kdy člověk pomocí svých vědomostí a zbraní dosáhl síly a mrštnosti zvířete, které uctíval, začal uctívat zvíře ještě silnější a obratnější. Člověk je tím silnější a dokonalejší, čím silnější a mocnější má bohy.

Vzpomeňme třeba na děti ve školce, vychloubající se tím, kdo má dokonalejšího tatínka: „Můj táta uzvedne auto.“ „A můj uzvedne letadlo.“ „A můj uzvedne mrakodrap.“

Stín idealizovaného objektu dopadá na ego uctívajícího a zároveň vybízí obdivovatele k nápodobě. Velikost idealizovaného objektu – boha uvádí obdivovatele do pohybu, ten následuje příkladu a snaží se vyrovnat se ideálu = dosáhnout kvality jeho sil = internalizovat jej.

Člověk se neustále vyrovnával svým bohům, ale odstup, vzdálenost mezi jím a bohem musela zůstat zachována. Internalizovaný bůh přestává být bohem. Buď je třeba hledat nový ideál, anebo stále udržovat vzdálenost (např. zdokonalováním obrazu boha).

Tím, jak se člověk zdokonaluje, jeho bohové rostou. Dochází k přeměně boha z despotického kmenového náčelníka v milujícího otce, který je sám vázán zásadami, jež vyhlásil, pokračuje ve směru přeměny boha z postavy otce v symbol jeho zásad, zásad spravedlnosti, pravdy a lásky. Bůh vyjadřuje pravdu, spravedlnost, bůh je pravda, bůh je spravedlnost. V tomto vývoji bůh přestává být osobou, mužem, otcem, stává se symbolem principu jednoty, který má vyrůst z duchovního semene v člověku.

Stále se zdokonalující společnost dospěla do stadia patriarchálního superboha, boha všemohoucího, jedinečného. Nemá jméno. Jméno označuje věc, osobu, něco konečného. Tento bůh je zbaven jména, je zbaven atributů člověka, protože člověku se dokážeme vyrovnat, člověk je nám roven a my potřebujeme cosi vyššího, k čemu se můžeme vztahovat jako k mocnému, mocnějšímu než my sami. Jak může mít bůh jméno, když není osoba, věc? Ne každému je dáno pociťovat přítomnost boží. Mnozí pochybují: Jak si představit boha? Nemá podobu. Jak si představit princip? Mnozí jsou přesvědčeni: Neslyším ho, tedy se mnou nekomunikuje. Nevidím ho, tedy nepřichází a nejedná. Necítím ho, nepociťuji jeho lásku. Obrací mou pozornost k budoucnosti, ale to je doba neuchopitelná, dosud nenaplněná slovem a činy.

Době moderní se stala nehoda: ztratila boha. Tváří v tvář nárokům na vysokou abstraktnost myšlení o bohu na straně jedné, a zároveň rozvoji (vědecko)technické revoluce, nárokující „vědecko“materialistické chápání světa na straně druhé, se prožitek boha vytrácí ze srdcí lidí, není potřebný už ani jako tmel identity národa. Jung (Duše moderního člověka, str. 42): „Náboženství už nejsou pro moderního člověka něčím, co pochází z nitra, z duše, ale stala se pro něho inventárními kusy vnějšího světa. Moderního člověka nejímá žádný nadzemský duch vnitřním zjevením, ale moderní člověk se pokouší vybrat si náboženství a přesvědčení tak, jak si obléká sváteční roucho, které nakonec zase odkládá jako obnošené šaty.“

Díky strojům, vědě, racionálnímu poznání si lidé vyrobili a přivlastnili sílu, kterou mohli získat od bohů. Síla reprezentuje moc a bůh teď není všemohoucí. Lidé se postavili jemu na roveň, delegovali na sebe část jemu připisovaných pravomocí a dokáží si zjednat spravedlnost, respekt a uznání pro své národy svými zbraněmi, vynálezy, výkony, na které jsou pyšní. Moderní doba se stává dobou „kolektivního narcismu mas“, který dovoluje a ospravedlňuje totalitární projevy a nezabraňuje ničemu. Moc boha je (např. agresorem) internalizována, tudíž není bůh nad námi, který by proti totalitě jednal.

Doba moderní končí v koncentračních táborech (Lyotard).

Tečkou za moderní dobou je skutečný výkřik kolektivního narcismu: užití atomové bomby proti lidem v době, kdy v Evropě už skončila nejničivější válka její historie. Bomba byla předvedena jako zdroj pýchy, schopnost ovládání vnějšího světa. Předmět, který zpředmětňuje, odosobňuje sebe samého i oběti.

Jestliže se ne každého dotkla existence koncentračních táborů, tak existence atomové bomby jistě. Stále přítomná nejistota, že může kdykoliv komukoliv spadnout na hlavu, změnila mnohé. Atomová bomba symbolicky člověku zničila nebe. Nebe jako to místo, odkud vzchází životadárné slunce a kde sídlí bohové. To nad námi, to božské, k němuž se lze vztahovat. Hranice nebe se rozevřely až do kosmu, kam člověk umisťoval nové a nové důkazy své síly. Spolu s výšlehy tohoto kolektivního narcismu, grandiózně šílených přání se díkybohu začala objevovat i frustrace z nemožnosti jejich splnění, tedy základní konflikt narcismu individuálního. Chci (tedy v narcistické iluzi vlastně již mám) – a nemohu, nemám. (Narcis: mám krásu, a nemohu se jí zmocnit). Mám bombu, a nemohu ji použít. Vždyť bych zabil i sám sebe. Bomba je sice pýchou kolektivu, ale už je to jedinec, kdo je postaven před konflikt jejího užití.

Od kolektivního narcismu začíná doba moderní přecházet v narcismus individuální, kterým je jako hlavním znakem strukturálně prorostlá epocha postmoderní.

Nastává obrat: odvrat od války ke svobodné exploraci. Schopnost ovládání vnějšího světa svět zpředmětnila. Celý svět, všechno v něm bylo ozkoušeno jako ne k použití, ale k destrukci. Západní člověk, který touto mocí disponoval, se vyděsil. Zbrojilo se ze strachu, ale neválčilo se. Tento strach byl naštěstí brzdou. Nežijeme už jen v době technologické pýchy. Také je to věk pokory před technologií. Vystřízlivění z techniky. Opatrnosti.

V mezidobí tzv. „horečného zbrojení,“ soutěžení mezi Východem a Západem v počtu jaderných zbraní, se uplatnila regulace zpětnou vazbou: Je větší strach z toho, že nemáme zbraně, než z toho, že bychom je mohli použít. Tak je vyrábíme. Když jich máme dost, strach se zmenší, ale zvětší se ten strach z použití. Strach drží rovnováhu ze dvou stran.

Konrad Lorenz v knize Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka popisuje mechanismus recipročního strachu na chování živočichů. Reciproční strach, který takhle drží (jakoby) dva živočichy na uzdě, zároveň agrese a zároveň blokáda, je jedním ze zdrojů civilizačního stresu. Je to prostě jaksi nezdravé.

Člověk doby postmoderní nechce ani poškozovat sám sebe jako živočišný druh, a proto přemýšlí, zda se výše uvedené lahůdky přece jenom nevzdá. Schopnost zastavit se je také úctyhodná. Je to něco nového, obrat v dějinách. Až doposud platilo, že válka musela být, aby se zjistilo, kdo je silnější. Strach, zděšení nad tím, co jsem učinil, to není zdaleka tak špatné. Zastaví mne ještě před tím, než učiním. Strach, že bych mohl učinit, je ještě lepší. Je vlastně naplněním biblické etiky.

Předešlé společnosti byly jakoby posedlé finalitou – uskutečnění Božího království na zemi jako konečný cíl. Martin C. Putna v článku Malý kurs rusofobie (LN, 13. 7. 1996, příloha NLN – Národní 9, str. XVI) dokládá, že tato posedlost finalitou ve prospěch uskutečnění Božího království na zemi, nastolení spravedlnosti a rovnosti mezi všemi se týkalo (zejména) totalitárních společností. Ukazuje, že ruská historiografie, zaujatá hledáním hlubšího, pokud možno mystického a prozřetelnostního smyslu událostí, interpretuje historické jevy následovně: Každý jednotlivý čin panovníka, každá bitva, každá vztyčená chrámová kopule a každá vyrobená tuna oceli potvrzuje předurčení k ničemu menšímu než k budování ideálního státu, k vytvoření království Božího na zemi.

Putna se též vyjadřuje k prostředkům, užívaným k dosažení tohoto absolutního cíle: „Při četbě těchto ruských výkladů dějin (ať již zaměřených na minulost, nebo na budoucnost) se nestačíme divit pružnosti a vynalézavosti, s níž jsou zcela protikladné události zabudovány do stavby, která je ve výsledku až neuvěřitelně soudržná.“

Hitler toto schéma realizoval např. v Praze tím, že nechal zřídit Židovské muzeum, nebo v Paříži uložením popela Bonapartova syna Orlíka do Invalidovny. Lyotarda jeho činy přiměly k pojmenování: „Zamaskovat převrácení legitimizace,“ čehož v naší zemi okusil každý.

Země, ve kterých panoval bolševik, vrcholná realizace sebedestrukce moderny vlastními prostředky – výkvět vší moderny, byly tak opožděny ve vývoji proti Západu. Něco z postmoderny bylo akceptováno, něco ne. A byla tam přítomna lež o naději, která prohlubovala skepsi. Poslední rok moderny v Čechách byl rok 1968, kdy lidé ještě věřili, doufali v socialismus s lidskou tváří.

Tím jsme vstoupili do postmoderního věku plně: že se (z budoucnosti) ztratila naděje. Zatímco předchozí společnosti žily s nadějí v to, co bude, doba postmoderní ukazuje, že člověk může bez konečného cíle žít a dokonce vymýtit hlad, války, nemoci ve prospěch toho, co je teď. Sny o individuální svobodě a o materiálním blahobytu se uskutečnily. Lidem je dobře z toho, že jim doma teče teplá voda.

Snesením boha s oblohy a delegováním jeho atributů na nás samotné se proměnilo naše vnímání času. Chopili jsme se vlády nad časem a naše diáře a deníky budoucnost zpřítomnily. Jakoby celá budoucnost byla už zde, hotově. V budoucnosti už není žádná jistota, mám-li však celý týden hodinu po hodině rozplánovaný, mám jistotu, že vím, co bude. Co je, to bude.

Osvobodili jsme svůj čas od závislosti na čase přírodních dějů, rytmu zemědělských prací. Ale proti nově získané volnosti, svobodě se objevuje vázanost. Volně a svobodně si plánujeme, programujeme čas. Plánem jsme však vázáni a těžko se nám z jeho smyčky uniká. Myslím také na to, jak zvláštním způsobem souvisí pocit chronické osamělosti postmoderního člověka, jeho osamělosti s vlastním časem, s provázaností s druhými skrze ekonomiky. Tyto dva extrémy vyčerpávají naši kapacitu altruistického chování. Zvláštní je, že postmoderní společnosti začaly jakoby sebe omezovat v růstu. Málo se měníme.

Masová kultura, další znak postmoderny, se uhnízdila v našem čase. V Čechách jsme zažili její proměnu (volně podle Lyotarda, 1993): Dokud byla u moci strana, realismus triumfoval nad avantgardou tím, že ji hanobil a zakazoval. „Správné“ realistické obrazy, „správná“ vysvětlení, která strana požaduje, vytřiďuje a rozšiřuje, předpokládají existenci „správně“ nastaveného publika, které po nich bude toužit jako po vhodném léku na pociťovanou depresi a úzkost. V padesátých letech zde toto věřící publikum snad i bylo, později byl takovýto realismus rozpoznán jako kýč a sklízel výsměch nebo lhostejnost, existoval a proměnil se v němou kulisu doby.

V současné epoše jsme poznali, že svět je výhodnější ovládat obchodním propojením, nikoliv narušením hranic válkami. (Jaroslav Formánek, Svět mezi ještě ne a už nikdy, Respekt 30, str. 17, 1996: „Vývoj posledních čtyřiceti padesáti let byl ve znamení rychlého rozvoje a narůstání prosperity, dereglementace trhů, zázračného pokroku technologie, dopravy, komunikací, uvolňování hranic, podpory volného pohybu majetků i osob. To vše bez ohledu na státní příslušnost a kulturní identitu. Tento jev, jemuž Anglosasové říkají globalizace, se nedá zastavit ani zvrátit.“)

Nositelem moci je kapitál a ten podporuje eklekticismus jako nulový stupeň současné obecné kultury. Zatímco doposud byla kultura velmi spjatá s identitou národa, s pocitem hranice, dnes jsou kultury propojovány jako obchod a právě skrze obchod vzniká univerzální multikultura, používající nejvýraznějších jednotlivostí té které bývalé národní kultury (Proti upouštění od hranic, vytyčujících jakoukoliv identitu, lze pozorovat i tendence opačné, hranice potvrzující, puristické. Mají spíše povahu minoritních reakcí, neschopných a nekladoucích si za cíl zastavit propojování světa).

J. Formánek: „Globalizace v dnešním světě sjednocuje způsoby chování, rozpouští občanskou i státní příslušnost. Nadnárodní vztahy, na nichž je založena, přinášejí náhradní identitu, jíž je vědomí sounáležitosti s vyšším celkem. Existují však síly, které nový univerzalistický pořádek nejsou schopny zvládnout, což přináší frustraci a resentiment. V důsledku globalizace zaznamenáváme paradoxně jev zcela opačný – návrat k tribalismu, nové hledání všech druhů identit: národní, etnické, náboženské vytváří zónu hybridnosti. Ryzí civilizace, jejíž členové by byli organicky spojeni v nerozštěpitelný celek, není dnes nic než fikce.“

Lidé poslouchají reggae, dívají se na westerny, jedí v poledne u McDonalda a večer jídla krajové kuchyně, používají v Tokiu francouzských parfémů a v Hongkongu se oblékají podle módy „retro.“ Shayegan, Le choc des civilisation, Esprit 4/96: „Jakoby duch postmodernity obnovil v nějaké epopeji všechny etapy lidského vědění, jakoby se na horizontální úrovni, tedy simultánně, odhalila geologie historického vědomí, vystupující v sedimentačních vrstvách.“

Vědění je předmětem televizních soutěží. Najít publikum pro eklektická díla je snadné, protože současné publikum je chtivé nasát krásy ze všech náhle volně přístupných studní, chce mít přístup ke všemu. Jisté je, že už jen z kapacitních důvodů musí masa publika zůstat při povrchu studní a cítit se neuspokojena. Proto je pro kulturní průmysl přínosnější recipientovi namixovat jednu velkou barevnou studnu kultury a přesvědčit jej, že v ní dostává to nejlepší, nejpotřebnější a nejlehčeji stravitelné. Masová postmoderní kultura je charakteristická realismem peněz, je nadále možné a užitečné poměřovat hodnotu děl ziskem, který přinášejí. Takovému realismu jsou vhod všechny možné umělecké směry, jako jsou kapitalismu vhod všechny „potřeby,“ pokud jen tyto směry a potřeby mají nějakou kupní sílu (vzpomeňme třeba jen expanze nových sportů, vyžadujících od provozovatele stále nákladnější a komplikovanější sady vybavení).

Masová kultura postmoderny přesvědčuje recipienta, že je ho nehodno vynakládat aktivní úsilí na to, aby se pobavil, poučil, načerpal povzbuzení. „Nechte to na nás!“ volají z televize příjemní hlasatelé. Obrazovky plápolají každý večer v našich jeskyních a samy od sebe sdělují příběhy, které jsme ani neprožili, aniž bychom my museli otevřít ústa, pohnout rukama nebo brát na vědomí své spolubydlící. Zatímco večerní vyprávění v rodinách stimulovalo komunikaci a vzájemnost, televize se chová tak, že komunikaci brání. Dřívější spoluaktér příběhu se stává stejně pasivním spoludivákem příběhu cizího, sedí v setmělé samotě a přijímá ji mnohdy jako úlevu, protože o čem (vizme zacyklení!) komunikovat, když neexistují výjimečné společně prožité obsahy.

Oproti tomu nově sdílíme mediální obraz světa. Prostupnost hranic a mediální popření vzdáleností způsobují, že máme pocit znepokojivé odpovědnosti, že se nás všechny světové události bezprostředně týkají. Obraz světa z televizního zpravodajství se jaksi nepozorovaně stává naší žitou realitou. Klam a mam. Stejně jako zdánlivá možnost korigovat si obraz světa empiricky pomocí snadného cestování. Obraz života té které země je prodáván cestovními kancelářemi jako zboží a příliš místa pro získání náhodné neplánované zkušenosti mimo speciálně upravený program neposkytuje. Objevitelskému cestování odzvonilo.

Používání, konzumace „zboží“ nás také činí „bohatými“, vnitřně bohatými, stejně jako neplánovaný prožitek. Diferencí mezi obchodně pojatým prožitkem – zbožím a neplánovaným prožitkem je záruka. Záruka zpřesňuje prostor mezi očekáváním a prožitkem, prožívání je potom mapování tohoto prostoru. Různá tolerance je také k momentu překvapení. Překvapení žádoucně rozevírá prostor u druhého způsobu prožívání, které se vztahuje pouze k očekávání. U prožívání vztahujícího se též k záruce rozrušuje překvapení hranice jistoty. Nedovolím si s jistotou tvrdit, že konzumace prožitků jako zboží je méně hodnotná nežli vlastní tvůrčí participace na prožívání. Jedná se o dva různé způsoby. Lze je kombinovat podle toho, jakou máme odvahu a chuť vystavit se případné frustraci. Proměňuje se způsob života v rodinách. Relativní hmotný dostatek a snadná dostupnost potravy vedly k tomu, že rodiny masově opustily mnohasetletý způsob života. Tradice jako návod k usnadnění života, soubor vědomostí, prezentujících se jako zvyky, není už k přežití nutná, odsouvá se do oblasti téměř uměle udržovaného folklóru.

Je zrušena determinace životní role, v rozmanitém hracím poli postmoderního světa si mohu vytvořit identitu právě tak mozaikovou.

K problému identity postmoderního člověka si dovolím ocitovat z eseje, který nepsal psycholog, sociolog nebo filosof, který je výpovědí o životním pocitu dnešního mladého člověka (23 let):

„…. identita. Nevíme, co a jak cítí dítě v matčině břiše, po narození může mít pocit, že je vesmírem, je vším, obrovským prostorem, ve kterém vše ovládá. Ani později nedělá rozdíl mezi sebou a matkou. Když ta poodejde, pláče, její odchod (nebo toho, kdo ji nahrazuje), cítí jako úzkost z vlastního nebytí. Není ona, nemohu být ani já. S tím, jak dítě roste, zmenšuje se mu svět, ztrácí svou moc a navíc je ve své přirozenosti potlačováno autoritami, které jej soustruhují k obrazu svých nesplněných přání a všeobecných omylů právě tak, jak byly samy svého času soustruženy. Člověk začíná vnímat sebe ve vztahu s druhými, dobrý důvod pro ptaní se, kdo jsem já, kde je mé místo, co znamenám. Vyklubat svoji spontánní identitu zpod překrývajících nánosových vrstev a navázat na ni.

Identitu vidím jako kombinaci znaků – větví žárovkového stromu. Znaků vlastních či připodobnění se ke kombinaci ostatních (pózy, role, stylizace), vnějších, vázaných na prostor a jeho přisvojení. Čím méně fyzického prostoru je k dispozici (přelidnění), tím větší nárok je kladen na kvalitu a kombinaci znaků vnitřních. Žárovky posazené na větvích znaků nesvítí všechny najednou, nýbrž někdy tyhle, jindy zase jiná sestava a jinak barevným světlem. Strom roste, prodlužuje své větve, raší nové a stejně košatá koruna jako je nad zemí, bují kořeny v hlíně, kam není vidět. Vše spojené kmenem, napůl zapuštěným, kde tuším sex.

Svoji kombinaci znaků přizpůsobujeme tak, abychom vynikli nebo splynuli, podle toho, jak si přejeme být okolím reflektováni. Tím, že si uvědomíme či stanovíme svou identitu, obsadíme své místo; připustíme, aby nás svět ujišťoval o naší existenci, bral nás na vědomí, dával pocit soupatřičnosti, bezpečí, jistoty. Někdy míváme dojem, že nás svět přijme jen v jedné kombinaci znaků, a proto ty ostatní potlačujeme a horlíme proti nim, i když po nich třeba i toužíme.

Nahlédnout sebe – být vzletným ptákem svého stromu, kypřící žížalou svých kořenů.

Jsem, cokoliv udělám. Ten, kdo tráví poklidné večery pod lampou, bojí se po klekání do kadibudky, i ten, kdo divoce objíždí Evropu. Ten, kdo je protékán řekou času a má v ní černou díru. Ten, kdo je zazděný i otevřený.

„Jsem všechno, co mě napadne“ (Sabrina Karasová, Život se Satyrem in: Iniciály, ročník IV, 33/93) píše autorka, aby se o trochu později zděšeně tázala: Ale kdo vlastně jsem? Mohu být snadno kýmkoliv, ale kdo jsem doopravdy?

Strohé normy doby moderní, zpřehledňující život společnosti, ale jaksi neberoucí v potaz individualitu jedince, produkovaly hojné neurózy a hysterie jako obrany proti spoutání osobnosti.

Zdánlivá nekonečná možnost volby identity člověka postmoderního produkuje onačejší diagnózy: poruchy Self. Fragmentace Self. Zakrytí osobnosti nepravým Já.

Člověk doby moderní byl pevně zakotven ve své výseči reality, možná neviděl za humna, ale opíral se nohama o svou jistou půdu a jeho čas byl fázován na minulost, přítomnost a budoucnost, odpočinek a práci, svátek a všední den.

Svět člověka postmoderního je přítomen tady, teď a celý. Minulost je provázána s přítomností, která už obsáhla budoucnost. Čas jako semínko v půdě. Vše už je jaksi zjeveno a my se k tomu můžeme vztahovat přítomně, minule či budoucně. (Nepřipomíná vám toto změtení času a Bábel světa jisté biblické období? Nebo snad dětské prvotní vnímání času a prostoru?)

Noc je pro mnohé pracovní dobou a také rozdělení ročního cyklu na práci a svátky mizí. Podstata svátku se rozpouští v možnosti každodenního užívání si. Co jsem mohl mít dříve pouze ve svátek, mám a mohu mít dnes každodenně. Těšení se na svátek umisťovalo do budoucnosti jistotu, že bude dobře: nejen snad kvůli dostatku jídla, ale svátek znamenal také zhodnocení uplynulého času, zadostiučinění spojené s odreagováním emocí.

Práce nás má bavit, být zábavou, a tudíž není třeba ji kompenzovat odpočinkem. Práce není nezbytně spojená se zaopatřením si potravy, spíše se hovoří o seberealizaci jako o velmi žádoucím cíli ve spojení s pojmem práce. Seberealizace jako možnost podávat výkony a být skrze ně se sebou spokojený, v míru.

Pracovní prostředí vůbec, sociální hierarchizace v něm, rozdělení na šéfy a podřízené, společensky starší a společensky mladší, dává spousty příležitostí k opakování notoricky známých a stejných rodinných schémat. Nejen japonské firmy poznávají, že naprostého ovládnutí a největšího užitku ze zaměstnance dosáhnou tehdy, když mu vytvoří „rodinné“ podmínky v práci.

Zajatci narcismu, propadlí odvádění a předvádění výkonů, nacházejí v práci krajinu úžasných hraček a slastí. Práce je jim vším, drogou, přehlušující složitost mezilidských vztahů, skrze workoholismus dosahují své iluze všemocnosti.

Po současném člověku se chce, a dává se mu ta možnost, aby obsáhl svět celý. On však zkušeností může obsáhnout jen fragmenty světa, kvantitu na úkor kvality, a přitom nevyhnutelně ztrácí pojem vertikální kontinuity svého rodu, tradice, toho tmelu identity. Jeho Self se fragmentuje.

Při stavbě identity se stále více vnucují prvky vnějšího světa na úkor vlastních prožitků, vědomostí, zkušeností ze vztahů s lidmi. Mnozí se definují skrze kvalitu toho, co vlastní, co dělají, skrze své výkony. Často se místo pravé identity spokojují s použitelným image.

Image vidím jako ekvivalent „dobré pověsti“ doby moderní, ovšem již posunutý ve směru doby. Nositel image je aktérem, sleduje se, jak jeho image působí na druhé a jak mu pomáhá získávat výhody finanční a společenské. Image je fyzicky vázán na osobu nositele, je vyjadřován tím, jak nositel vypadá, jak vystupuje, co dělá. Dobrá pověst byla jakousi ochrannou aureolou, vztahující se i třeba na celou rodinu. Vyjadřovala, že její nositel nepřekročil žádnou dobovou normu, a jeho morální štít je proto čistý. Nic neudělal. Image není hodnocen vzhledem ke kánonu obecné dobové morálky jako „dobrá pověst,“ protože morálka tu není už nutná jako ochránkyně tradice. Univerzální dobová morálka už vlastně ani neexistuje, hledíme souhlasně na diversifikaci morálek různých sociálních skupin a u nositele image automaticky předpokládáme morálku příznačnou pro jeho skupinu. (Imagisté chtě nechtě jsou určitou sérií, ať žijí sebeizolovaněji, protože image je protikladem originálu, který původně byl základem série).

Jak se proměňuje přístup k vnitřním stavebním kamenům identity a k jejich tvorbě?

Setkání dvou světů – vyprávění (pokračování textu o identitě)

„Před nedávnem jsem byla návštěvou u mladé rodiny českých reemigrantů z rumunského Banátu. Pili jsme čaj, vyprávěli a já si najednou všimla, že v místnosti jsou přítomny jejich tři malé děti a že jsou docela jiné než děti, které znám. Byly přítomny setkání dospělých, kterému se zájmem přihlížely, ale nezasahovaly do něho. Nebyly odháněny a žádné téma před nimi nebylo tabuizováno. Nestrhovaly na sebe pozornost, tzv. nezlobily, „nepředváděly se.“ Během setkání dostaly najíst a nebylo nutno je k přijímání potravy nijak přemlouvat. Přestože tyto děti nevyvíjely žádné z aktivit, které jsou od dnešních dětí snášeny, vyžadovány a považovány za „normální,“ rozhodně nepůsobily dojmem zanedbaných, frustrovaných či osamělých bytostí. Tyto děti českých reemigrantů byly přirozeně respektovány svými rodiči v takové jejich dětské roli, která už v Čechách mizí, a naopak jejich respekt vůči rodičům byl zcela samozřejmý a prost stylizace, kalkulace typu: když já budu takový, získám to a to a oni se budou chovat tak a tak. Uvědomila jsem si, že tato mladá rodina ještě před několika měsíci žila v rumunském Banátu způsobem života nezměněným od příchodu Čechů do Banátu v 19. století. Pán pracoval jako dřevorubec v lese, každý den odcházel s pilou a sekyrou do lesa. Mladá paní zůstávala s dětmi v chalupě, pekla chleba, pěstovala drůbež. Někdy s sebou brala děti na pole, odkud s partou jiných dětí chodívaly samy do lesa. Děti se účastnily práce rodičů, kterou znaly a o jejímž výsledku věděly, že poslouží k jejich obživě.“

Ve vztazích v rodině musela být přítomna vzájemná úcta a respekt, protože podíl každého na cyklu obživy byl průhledný a jeho nenahraditelnost v případě náhlé ztráty jasná.

Dnešní děti už od narození doslova bojují o život, aby si iluzi prostředí lásky v rodině vymohly. Lásku pro svůj raný život potřebují (je totožná s přísunem potravy) a jsou ochotny udělat cokoliv, aby ji – není-li jim spontánně a bezvýhradně dávána – dostaly. Je to boj o život.

Díky vynálezu umělé výživy může matka bez výčitek dítě kdykoliv odstavit (odstavené dítě nezemře hlady), krmičem se může stát kdokoliv jiný, matka se může od dítěte „osvobodit“. Základní vztah výměny lásky skrze matčin prs v dyádě matka – dítě bývá často porušen. Dítě může mít dojem, že pro něj „láska“ není, že je „nechtěno.“ Může se nevědomě ptát proč a tato jeho otázka se snadno protne s manifestovaným přáním rodičů, aby jejich dítě bylo nejlepší, nejchytřejší, nejdokonalejší, nejkrásnější.

Protože se počet dětí v rodinách stále zmenšuje, je na dítě naloženo toto koncentrované břemeno nesplněných vlastních přání a očekávání ze strany prarodičů i rodičů. Dítě tuto podmínku přijetí bystře vyhmátne a předvádí požadované výkony, za které je přijímáno či obdivováno.

Raným exhibicionismem dítě rodiče svádí k tomu, aby jej milovali a pečovali o něj. Ukazuje, jak je krásné a láskyhodné. Hovoří se o tom, že dítě má milostnou aféru se světem. Pokud osobnost zůstane u tohoto modelu „získávání“ lásky a pozornosti i v dospělém věku, hovoříme o sekundárním exhibicionismu, narcistickém předvádění se, které může mít znaky patologie.

Nemůže-li předvádět to, co by mělo, vyvolá dítě pozornost tím, že dělá, co nemá, tzv. zlobí. Pozornosti se mu skutečně dostane, je napomínáno, trestáno, vskutku záruka kontaktu s milovanými bytostmi.

Dítě je často přijímáno ne pro to, jaké samo o sobě je, ale pro své výkony. Aby dítě svedlo rodiče k péči o sebe, aby bylo ubezpečováno v přijetí sebe rodiči, je ochotno potlačovat svoje pravé Já ve prospěch toho, co se od něho očekává. Ani potom nemusí mít „vyhráno.“ Někteří rodiče kombinují svůj požadavek na dokonalost svého dítěte (svého produktu) s konkurenčním bojem s ním. Dítě musí být nejlepší, ale nesmí být lepší než oni sami. Takoví rodiče nevědomě používají svých potomků k opakování své vlastní bitvy s vlastními rodiči. Dítě je tu za slabšího, bezmocného soupeře, kterým kdysi rodič sám byl a se kterým je možno konečně bitvu vyhrát, manifestovat nabytí síly dospělého.

V takovéto konstelaci mohou být usilovně poskytované výkony dítěte přijímány výroky: „Není to dost dobré. Je to dobré, ale příště ať je to lepší. Je to hezké, ale k čemu to bude? Nedělej to, když to neumíš. Ty to nebudeš nikdy umět jako já, nikdy nebudeš tak chytrý jako já. Je to dobré, ale jak je možné, že jsi nebyl první? Styď se!“ Namísto poskytování úcty a podpory, přiměřeného oceňování i frustrace používá tento typ rodičů děti k uspokojení svých vlastních narcistických potřeb, k hojení svých vlastních jizev na duši.

Významná psychoterapeutka Alice Millerová použila ve své knize Dětství je drama (LN, 1995, Praha) tuto formulaci: „To, co matka kdysi nedostala od své matky, může najít u dítěte: dítě je jí k dispozici. Konečně si může zjednat ohledy a respekt nebo vyžadovat péči o svůj život a své blaho, které jí vlastní rodiče zůstali dlužni.“

Osobnost dítěte pak prorůstá nepravým Self, které užitečně funguje v době jeho dětství, zajišťuje mu bezpečí, ale které jej může trápit v dospělém věku, kdy platí jiná životní schémata.

Děti ve jménu svého zdokonalování jsou podrobovány stále komplikovanějším operacím při hygieně, oblékání, krmení. Některé dětské koupelny jsou množstvím a rozmanitostí koupacích nástrojů podobné středověkým mučírnám. Dětská bytost může rezignovat a vše trpně snášet, poté se jí dostane ujištění o její kvalitě a lásky za to, že vyhovuje. Nebo se může vztekat, protestovat a tehdy sklidí vztek nebo pocit ponížení své matky, která chtěla tím, že zvládá všechny tyto složité operace, manifestovat, že je dobrou matkou. Vizitkou dobré matky se dnes stává čisté dítě. Vzpomínáte si, kolikrát jste viděli na ulici matku zuřící a veřejně trestající dítě za to, že si umazalo čerstvě vyprané šatečky? Vzpomínáte si, jak dítě reagovalo? Nejspíš brečelo studem nebo vztekem z ponížení. A možná že se vůbec rozzlobit nedokázalo a vyrobilo si těžký pocit viny za to, že svou hodnou, skvělou a milovanou maminku tolik trápí svou nedokonalostí. Možná si předsevzalo, že už nikdy nebude zlobit, že už nikdy neudělá nic, za co by ho maminka odmítala, opustila, že ve všem vyhoví. Z takových mohou vyrůst, jak jsem je pojmenoval „chorobně hodní“ lidé. Vždy se postarají o potřeby druhých lépe než o sebe samotné. Nutnost vyhovět. Jsou chronicky frustrovaní v uspokojování vlastních potřeb, ale nikdy by jim to ani na mysl nepřišlo.

„To by také osud mé pacientky Beatrice,“ píše Alice Millerová, 1995, „jako kojenec se musela naučit neplakat, nebýt hladová a nemít žádné potřeby, aby její matka ´byla šťastná.´ Nejprve trpěla anorexií a později, v dospělosti, těžkými depresemi. Nespokojenost a zlost dětí probouzely v její matce pochyby o ní samé v roli matky, tělesné bolesti dětí u ní vyvolávaly úzkost. Matčiny úzkosti tak předznamenaly citový život dítěte. Beatrice se záhy naučila, že nesmí cítit, pokud se nechce vystavit riziku ztráty matčiny lásky.“

Dost dobře také mohlo být potrestané či osamocené dítě vyvinout pýchu a hrdost nad tím, že trest bez zavzlykání přestálo a s osamoceností si samo poradilo. A. Millerová, 1995: „Jiní v tomto týrání, jež kdysi zakusili na vlastní kůži, sami aktivně pokračují. Ženy si dávají propichovat bradavky a věší si do nich kroužky, nechávají se s nimi fotografovat do novin a hrdě vyprávějí, že při proceduře nepociťovaly žádnou bolest a že je to baví. O upřímnosti těchto výpovědí nelze pochybovat, protože tyto ženy se musely velmi brzy naučit necítit bolest.“

Grandiozita jako sebeklam: popření pocitů, kterými se pohrdá

Nesmyslným bydlením v předimenzovaných betonových krabicích se vytrácejí přirozené sousedské vztahy, dětská společenství. Každodenní svět je rozdělen na zóny bezpečí: byt, auto, pracoviště, supermarket, a na zóny nebezpečí – zbytek města. Děti jsou odkázány ve svém pohybu po zónách na vůli a doprovod rodičů.

Vytratila se též participace dětí na práci rodiny. Rodiče vykonávají zaměstnání mimo byt, jejich činnosti jsou natolik specializované a komplikované, že asistence dětí je nemožná a nežádoucí. Děti často „překáží“ volnému času, kariéře, práci svých rodičů, masově se ujalo odkládání dětí, např. před televizní obrazovky (příznačný je reklamní slogan jedné české televizní stanice: „Kdy jsou děti nejhodnější? U pohádek na TV Nova!“), do doby, než dospějí. Vytrácí se společný čas rodin, ty se stále více přeměňují v komunity nezávislých individuí, starajících se sami o sebe a zvažujících podmínky, za kterých jsou ochotni starat se o druhé.

Došlo k proměně tradičních rolí muže a ženy, muž je v rodině nahraditelný ženou a žena mužem, rozdíl mezi mužským a ženským chováním se stírá. Mezi členy rodiny lze často pozorovat konkurenční boj namísto vzájemné úcty a poskytování si bezpečí.

Ubývá lidí v rodinách, často chybí ti základní – máma nebo táta. Trpíme nedostatkem dobrých introjektů, komentovala to německá analytička R. Dachserová. Děti často z nezbytnosti přejímají jejich role a nahrazují všemi svými dětskými silami zbylému rodičovi partnera. „My nikoho nepotřebujeme, my si vystačíme sami,“ prohlašují hrdě, popírajíce sami před sebou, že by trpěli nějakým nedostatkem.

První generaci takovýchto vztahů bylo možno v Evropě masově zaznamenat po 2. světové válce. Otec-hrdina padl a matka zůstala sama s dítětem. Znovu se neprovdala, aby nepošpinila či neztratila aureolu božského-hrdinského manžela, která dopadala i na ni a ozvláštňovala ji, pozdvihovala. Fotografie mladého vojáka, rozestavěné po bytě, a stárnoucí osamělá žena, nabádající svého syna: „Musíš se mu vyrovnat, byl hrdina-bůh. Jednou budeš jako on. Skvělý, nepřekonatelný.“

Postmoderní člověk může snadno vyměnit svou životní roli, povolání, byt, rodinu, když mu ty původní nevyhovují. („Žijeme na konci devadesátých let a chlap to má mít pestrý,“ říká Mick ve filmu O. Stona Takoví normální zabijáci v momentu, kdy se rozhoduje, zda opustí svou dosavadní partnerku.) Není nucen se zásadně přizpůsobit, šije si život na míru svých potřeb. To je jevová stránka soudobých možností, vnitřně se však nemůžeme cítit doma kdekoliv. Postmoderní člověk ztratil pocit jedinečnosti domova, ztratil domov. Bezdomoví. Domov postmoderního člověka je jen v jeho srdci. Ne každý ho najde.

Z takovýchto rodinných konstelací, typických pro naši dobu, vzcházejí lidé mladí, hezcí, dobře vzdělaní, slušného původu, slušně vydělávající. Jsou docela úspěšní, ale nemají se rádi a necení si sebe. K narcistické psychologii také patří, že člověk není schopen se docenit za ty věci, které jsou na něm ocenění hodné. Proč ve světě, ve kterém je tolik příležitostí k užívání, užívání si, je zároveň tolik depresí, tolik lidí bez radosti, tolik lidí osamělých.

Osamělost bývá krutá, těžká. Zdánlivě snesitelnější, ale říkám zdánlivě a navíc je v tom jakýsi ironický výsměch, je osamělost mezi druhými, kteří nejsou druzí v pravém slova smyslu. Nebo jsou? Nejsou zde pro nás, jsou zde také pro sebe: A jakoby se způsoby, jak se domlouvat, jak hledat blízkost, prostě ztrácely tím, že vyrůstáme ve stále menších rodinách, máme kolem sebe stále méně lidí. Méně vzorů k nápodobě, méně těch, kteří nás milují a kteří o nás pečují, když jsme děti.

Lidé chytří, krásní, schopní, ale nenaplňuje je to uspokojením. Není to ta výživa, kterou potřebují nejvíc. Nemají se rádi, děsí je, že musí být skvělí, jejich velikášské fantazie. Povinná skvělost. Vedle dobrovolné povinnosti doby moderní povinná skvělost doby postmoderní. Ze stresu z povinné dokonalosti deprese. Je to hlavní znak narcistických osobností. Narcis byl krásný, chladný, pyšný. Když je někdo chladný a pyšný, samo o sobě to vypovídá o chybění spontánní radosti.

Vlastně on může charakterizovat dnešní společnost. Dokážeme toho strašně moc, ale to nestačí. Dobré není dost dobré. Nedoceňujeme ty dobré stránky. Buď jakoby byly zakázané, nebo nás dostatečně nevyživovaly. Proč?:

Duchovní konečné cíle lidstva byly smeteny ve prospěch jejich okamžitých materiálních realizací. Konečné cíle byly staženy z nebe do materiální sféry a do roviny uspokojování. Člověk doby postmoderní ale jakoby nesmí být spokojen. Odsouvá uspokojení až za cosi. To, co existuje nyní, ještě není tak báječné jako to, k čemu máme dojít, co jednou bude. Směrování západních společností ke konečným cílům již není oficiálně proklamováno, jakoby společnosti nesměřovaly. Ale potřeba konečného cíle z lidského srdce nevymizela. Jen se proměnila její forma. Její masové uskutečňování se stalo individuálním, „subjektivním“, privátním. Lidé se nespojují k budování ideálního státu společnými silami. Domov postmoderního člověka je jen v jeho srdci, bůh je zvnitřněn a proměněn v ideál sebe. Lidé se snaží dojít vnitřního klidu zdokonalením sebe, ale i individualizovaný, privatizovaný sebe-ideál se chová stejně jako bůh: vzdálenost mezi jím a vztahujícím se musí zůstat zachována. Dosažený ideál přestává být ideálem, je nutné jej nahradit, zvětšit, zdokonalit.

Ideálu – ovšem i sebe-ideálu – nemůže být par definitionem dosaženo, protože potom už není motivace k životu, nenásleduje nic, jen zmar, apokalypsa.

Jak se „chová“, jak s postmoderním jedincem zachází jeho vlastní – původně ovšem zvnějšku vnesený – ideál skvělosti a dokonalosti? Jako sui generis privátní božstvo, jemuž nutno naslouchati a jemuž přinášet oběti – ale jež nelze doopravdy mít.

Avšak jak lze mít všechno? skvělost, dokonalost, velikost, jíž právě nejsem? Absolutní nároky nemohou nebýt bezrozporné: z toho ovšem vždy již plyne nemožnost jejich uspokojení.

Chci-li však všechno, cokoli méně než všechno jím prostě není: nemám to, co chci (a musím) mít.

Nemám VŠE, a proto nemám nic – přesně vzato mám NIC, cokoli menšího než všechno je nic. Získám-li cokoli – třeba i zdánlivé, pro ten moment „vše“, opět se horizont vzdálí: ponurost narcistického vítězství. Čím déle se snažím – a jakkoli úspěšně – tím déle jsem nuzný. Není nic, čeho bych nechtěl dosáhnout, a zároveň nic, co bych mohl opravdově získat, uspokojit se.

Chronická frustrace z toho, že nemohu ideálu dosáhnout, chronická nenaplněnost. Workoholismus jako hnací síla tohoto bubínku s běžící veverkou.

Popis situace je zdánlivě bezvýchodný, ale je jen popisem, nikoliv navržením východiska. To spočívá snad jedině v přijetí vědomí, že nejsem dokonalý, a přesto milovaný, láskyhodný a milující. Schopný být přijímán, jaký jsem, a přijímat. K tomu je třeba mít kolem sebe lidi, kteří už takoví jsou a chovají se pravdivě. Klid přichází zevnitř. Bubínek se zastaví, vyčerpaná veverka nahmátne dvířka a s hlavou lehce pomotanou vyskočí ven.

Svět oproti minulým časům je jistě příjemnější k použití, přesto nás stále více znepokojuje to, co příjemné není, z čeho se šíří beznaděj. Spolu s Jungem a dalšími zdůrazňuji, že v duši člověka, který je nucen si každodenní těžkou prací vydělávat na chleba, není živné půdy pro zjevování existenciálních problémů, byť by i existovaly. Tam, kde je třeba pracovat pro holé přežití, jsou duševní trýzně postmoderního člověka zbytným luxusem. („Deprese?“ ptá se Vaculíkův Josef in: Jak se dělá chlapec, „ty já nikdy neměl. Ale maminka něco takového měla a ta s tím šla vždycky okopávat brambory.“)

Z principu vyššího smyslu jevů a událostí by se snad chtělo spekulovat o vyšším smyslu toho, že nám bylo uděleno tolik volného času k přemýšlení o sobě a trápení se sebou. Je snad smyslem toho všeho vyřešit problém smíření se sebou samotnými a nastolení onoho „Božího království“ ve svém srdci?

Možná. Ale jisté je, že přibývá lidí, kteří jsou tvůrci, přenašeči a zároveň oběťmi narcistického charakteru postmoderní epochy:

Ambice po dokonalosti

Projevuje se jako sekularizovaná (a na úrovni jedince též i privatizovaná) touha po doteku s božským. Honíme se za dlouhověkostí, nesmrtelností, úzkostlivě sledujeme a udržujeme své zdraví. Smrt není vysvobozením duše, ale jen nežádoucím zmarem. Vzdálili jsme ji proto od života. Jako delikátní zboží svého druhu smrt obhospodařují specializované bílé a černé ústavy za městem.

Chceme žít co nejdéle, ale (v neuvědomovaném kontrastu s tím) nechceme být staří, někteří až zoufale a křečovitě usilujeme o věčné mládí, nepřijímáme svůj biologický věk. Takto je ambice po dokonalosti rozporná sama v sobě. Podáváme nadlidské (božské) výkony. Chvíli jsme jimi okouzleni a už jsme frustrováni, že příště budeme muset „ještě lépe,“ a tedy překonat sami sebe.

Virtuální realita jako forma neživého života.

Neexistuje-li už přirozený prostor vnější pro naše působení, bezpečný život, vytváříme si náhradní prostory vnitřní. Náhradní únikové fantazijní světy, vesmír počítačové obrazovky, četba, film. Ale i únik potlačovaného pravého JÁ do nepravého JÁ, které umožňuje přežít kritickou situaci. Nepravé JÁ ale může prorůst pravým JÁ, popřít jej tak, že se stane dokonale nepřístupným svému majiteli. Ten pak nejedná v souladu s pravdou své duše, ale podle už dávno nepotřebného a neplatného krizového programu, protože vědomí svých pravých potřeb, snů, tužeb a možností ztratil.

Virtuální reality jsou pružné, mají schopnost se navzájem prostupovat, prorůstat a předstírat, že jsou živým světem. Tane mi na mysli jeden příklad metavirtuální reality ze země, jejíž historie je především historií znásilnění a zničení celé jedné kultury a která dnes sama sobě i ostatním předstírá, že její historie je především historií filmových příběhů a posloupností filmových hrdinů a hvězd. Jaký že je ten příklad metavirtuální reality? V Hollywoodu se zrodilo nové vědní odvětví, které nezkoumá realitu, nýbrž realitu „metareality“, tedy vlastně metarealitu na druhou: filmová archeologie. Archeologové provádějí na plážích vykopávky filmových kulis, ponechaných na místě natáčení hlavně v padesátých letech. Objevy pečlivě zpracovávají a vyhodnocují je s úplně stejným nadšením, jakoby se jednalo o pozůstatky dávných kultur.

Fragmentace světa a fragmentace Já

Kohut in Obnova Self, str. 104 (Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1991): „Paradigmatem ústředního problému člověka našeho západního světa se nyní stalo málo stimulované dítě, dítě, na které nikdo dostatečně nereagoval, dcera připravená o idealizovanou matku, syn připravený o idealizovaného otce. Velcí umělci dneška proto popisují a snaží se napravit drolící se, rozkládající se, fragmentující se, prázdné Self dospělého. Hudebník disonantního zvuku, básník rozloženého jazyka, malíř a sochař fragmentovaného vizuálního a taktilního světa: ti všichni ukazují rozpad Self a pomocí nového shromáždění a nového složení fragmentů se snaží vytvořit nové struktury, které jsou celistvé, dokonalé a mají nový význam. (…) V žádné umělecké práci jsem se nesetkal s přesnějším popisem lidské touhy dosáhnout rekonstrukce svého Self než ve třech jadrných větách O´Neillovy hry Velký, božský Brown. Toto jsou Brownova slova na konci jeho cesty, jeho dlouhého dne do noci, na konci života rozpolceného nejistotou o podstatě svého Self: „Člověk se rodí rozdrobený. Žije napravováním. Milost boží je mu tmelem.““

Bezdomoví (či multidomoví?) jako domovina postmoderny Je možno odjet kamkoliv a dělat tam cokoli, žít s těmi, kdo se namanou. Vymanili jsme se ze strohého předurčení životní role, která naši budoucnost vymezovala apriori. Zbavili jsme se omezení, ale ztratili i s ním spojená bezpečí. Otevřel se nám prostor (jsme do něho vrženi a jiný není) ke hledání smyslu bytí.

Kohut, 1991: „Kafkův K., ´průměrný člověk naší doby´, se zabývá nekonečným hledáním smyslu. Snaží se dostat blízko velkým lidem u moci (dospělí, rodiče, kteří sídlí na Zámku), ale nemůže toho dosáhnout. V Procesu umírá a přitom stále hledá spasení nebo alespoň pochopitelnou vinu.“ Kafka anticipuje svoji dobu, jeho poselství se dotýká nejhlubších problémů našeho věku.

Multiidentita postmoderního člověka

Nesmírné bohatství kamenů se nám nabízí pro stavbu naší identity. Pro přežití a sebeprosazení je žádoucí jich obsáhnout co nejvíce a propojit je. Jednotlivé kameny však také vážou naši sílu a pozornost a není-li jí dostatek, stavba se může rozpadat. Narcistické osobnosti mají přímo povinnost rozumět všemu, vše obsáhnout a být ve všem nejlepší, všemocné, omnipotentní.

Postmoderní kultura funguje jako narcistická pobídka.

Showbusiness jako je velká scéna narcismu. Být na vrcholku světa však znamená totální izolaci. Dotváří bludný kruh zranitelnosti: všemoc je bezmoc. Vítězstvím k prohře. Zrcadlo, řekni mi: deprese a fascinace depresí.

Závěr:

BUDOUCNOST NARCISTICKÉ PSYCHOLOGIE

Narcis je v dějinách. Vyskytuje se v konfiguraci: krása, chlad, pýcha, někdy místo krásy moc jako zdroj sebelásky. Třeba Don Juan, další reinkarnace Narkissa a předchůdce soudobého narcismu. Patří sem šílení diktátoři, od Caliguly po Hitlera a Stalina. Co ukazují druhým?: skvící slunce, sílu, pýchu. A uvnitř, sobě?: hrůzu a nejistotu. Krása, pýcha a chlad je to, co se ukazuje navenek. Bída, ošklivý svět sebe sama. Jen sebe když nepozná. Co na sobě neměl Narcis zahlédnout? Co ho klame? Že se nemá a nemá? Že nemá nikoho, koho by mohl milovat? Jenom obraz se dá jím milovat, ne pravé Self. Potřebujeme milovat sebe, to co jsme, a ne obraz sebe. Tím hůř, je-li obraz sebe nedokonalý, zrodí se deprese. Nespokojenost souvisí s neradostností, anhedonií. Neradost. Co je to radost? Jsem spokojen sám se sebou, jsem v pohodě. Narcis je v nepohodě.

Přitom obdivu, po kterém navenek nejvíce touží, mají dost. Ale obdiv, obdiv je tím klamem, pseudovýživou. Nepravou krmí je v rámci toho bludu, o kterém hovoří Narkissos: bludného sebeobrazu.

Ukázat úctu, to potřebují nesmírně. Úcta taky znamená nespalující, nepřivlastňující lásku. Neobsahuje povinnost lásky – milovat s panickým pocitem ztráty a ohrožení.

V pojmu sebeúcta, užívaném v anglosaské literatuře o narcismu, jakoby tedy sebeláska nebyla tím hlavním, oč běží. Možná, že když Američané používají slova sebeúcta (Self-esteem), vyjadřují přece jenom určité pokrytectví. Správně říká Kohut, že dneska je narcismus tím, čím bylo libido za časů Freudových, něčím podezřelým.

Narcis je dějinný. Všechny postavy tohoto příběhu jsou hlasy v naší duši.

Zatím se stále šířící (a zdaleka nedovršená) epidemie narcistické psychologie je možná předzvěstí problémů, jejichž dosah si ještě ani neumíme představit.

Postmoderní kultura narcismu jako by převracela zdánlivě nezpochybnitelné, samozřejmé hodnoty recipročního altruismu v masovém měřítku. V přelidněném světě Druhý není zdrojem jistoty a bezpečí, naopak. Vynořuje se jako implicitní předzvěst narcistického ohrožení a potenciálního zranění. „Obrany především!“ zní válečný pokřik narcistické psychologie; a nejlepší obrana je útok, utvrzuje se jeho herojská forma. „Nejdřív střílej, pak se teprv ptej“, jistí hrdinové Hollywoodu.

Jako by šlo o nějakou formu percepčního bludu: sice teoreticky můžeme vědět, že jen Druhý nás může zabezpečit a poskytnout nám jistotu trvalého pokračování – druhý jako rodič našich dětí, druhý jako dítě a pokračovatel v dětech dětí našich dětí: avšak nepřestávající našeptávání, apriorní testování konkurence a ohrožení konkurencí je momentálně silnější. „Ale vždyť on se jako konkurent a hrozba chová“, zní vysvětlení. Ano, stále častěji ano. A v tomto smyslu hledejme vlastní poselství věštby v době, ve které se svět stal obrazem. Masová reprodukce v masové kultuře, obrazy, obrazy, film, foto. I my dáme velmi na svůj Self-image, sebeobraz. Jde totiž o přežití, o soutěž v podmínkách hospodářské soutěže. Reciproční egoismus nabývá nadvlády s nepozorovatelnou suverenitou v myslích isolovaných individuí.

Což není možno jim ukázat lásku? Uzavřené, chladné, pyšné, ponižující… narcistické osobnosti je těžké mít opravdu rád. A přesto… jak jinak je můžeme vyléčit?

A nebo opravdu je úcta způsob, kterým se narcistické osobnosti, spíše tedy depresivně narcistické, ukazuje láska? Nebo prostě není ve světě dost lásky, kterou by oni potřebovali? Nebo je nemožné je milovat?

Asi od každého trochu. A taky nemůžeme asi všechny druhé pořád milovat, zvlášť v přelidněném světě. Můžeme jim však dát ocenění. Jak rozumové, tak citové, spojení obého.

Avšak: ve světě, v němž přibývá Narcisů, ubývá dostupných Ech.

A přitom jde o nejen narcistické přežití nás všech.

LITERATURA

BOLAS: The Shadow of the Object.

FROMM, Erich: Umění milovat, Orbis, Praha, 1967

GRAVES, Robert: Řecké mýty I, Odeon, Praha, 1982

KARASOVÁ, Sabrina: Život se Satyrem, Iniciály, str. 6, roč. IV, 33/93

KOHUT, Heinz: Obnova Self, Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1991

LORENZ, Konrad: O vzniku civilizovaného člověka

LYOTARD, Jean-Francois: O postmodernismu, Filosofia, Praha, 1993

MIKOTA, Václav: O ovlivňování duševních poruch

MILLEROVÁ, Alice: Dětství je drama, Lidové noviny, Praha, 1995

OVIDIUS Naso, Publius: Proměny, Jan Laichter, Praha, 1935

Dovětek:

NARKISSOS a OIDIPUS

1 OBA JSOU NECHTĚNÉ A ODMÍTNUTÉ DĚTI:

– NARKISSOS OTCEM – OIDIPUS OBĚMA

2 TRPÍ EXTRÉMY MATČINA CHOVÁNÍ

– PŘEOBSAZENÍ – ODMÍTNUTÍ

3 NARCISTICKÝ DEFEKT

– GRANDIOSITA – HANDICAP

4 PONÍŽENÍ A NARCISTICKÝ VZTEK

– NEVZTAHY K DRUHÝM – VE VZTAZÍCH ZABÍJÍ DRUHÉ + ZABÍJÍ SEBE

 5 EXTRÉMY SEXUÁLNÍHO CHOVÁNÍ

– LÁSKA VÝLUČNĚ K SOBĚ – FIXACE NA MATKU

___________________________________________________________________

6 OBA POTŘEBUJÍ TEIRESIA

You may also like...