POČÍTAČ, PŘÍTEL ČLOVĚKA
PhDr. Jiří Tyl, psycholog
Vyšlo v časopise PC Gamer 2001
Co dělá počítač s člověkem, to záleží na tom, co dělá člověk s počítačem.
Říká se, že pes je přítel člověka, a je to jistě pravda. Ale kolik lidí má dnes psa, a kolik PC? Kolik času tráví průměrný člověk se psem, a kolik s počítačem? Ale co vlastně víme o psychologii PC?
Desatero dobrých vlivů počítače:
Počítač má pozitivní účinek na řadu psychických schopností.
-
Tlumí neklid (člověk u něho sedí, takže se učí klidně sedět a neběhat po místnosti).
-
Tlumí netrpělivost (mladší chlapci sice u her nadskakují a vydávají zvířecí skřeky – k tomuto potěšení ze hry se však musí propracovat kázní a ovládáním myši/klávesnice).
- Stimuluje pozornost a koncentraci.
- Rozvíjí psychomotoriku a její koordinaci.
- Trénuje prostorovou orientaci, pravo-levou orientaci.
- Procvičuje mentální pohotovost (stlačuje reakční dobu na individuální limit).
- Učí kontrolovat chybovost a zároveň umožňuje chyby napravovat.
- Učí angličtinu zábavněji a rychleji než cokoli jiného. Hry rychle přitáhnou k angličtině i jedince, který by se jakživ nedonutil učit do školy – naučíme se slovíčka, bez kterých většinu her hrát nelze, a z nekonečných komunikačních her se naučíme slušně číst. Takový základ naše škola bohužel nikdy nedá.
-
Hry s agresivním obsahem (které se dospělým oškliví) slouží nikoli k posilování, nýbrž odreagování agresivity ve fantazijní, tedy neškodné formě.
-
Vysedávání doma u počítače chrání před rizikovými partami a touláním po velkoměstě, jehož nebezpečí vzrůstá.
Počítačové hry a závislost
Ve své psychologické praxi mluvím denně s rodiči školáků. Denně slyším otázky, jestli počítačové hry neškodí na duchu a na těle, jestli nevyvolávají závislost a podobně.
Nemalá část dnešních kluků sedí u her hodiny denně. Mnoho lékařů podotýká, že až nezdravě dlouho. Co nás na tom baví? A může počítač vyvolávat či posilovat závislost?
Je pravda, že u her jako Civilizace nebo Quake se tráví desítky hodin. Jenže – aby byl hráč úspěšný, musí pěkně makat hlavou – během hry musí pořád znovu „startovat motor“, energii koncentrace a vůle. Z tohoto hlediska je počítač opakem pasivního koukání na televizi.
Mozek zdravého mladého člověka si hraje spontánně. Kluci se prostě zapnou a jedou. Dospělí – zvláště pak rodiče, učitelé a lékaři – nemohou věřit, že by hraní her bylo k něčemu užitečné. Jednak proto, že už si zapomněli hrát, jednak proto, že s počítačem nevyrůstali, že jim to už moc nejde, že je to pro ně těžké. To dospělé mate, a tak si myslí, že hry oblbují.
Počítačovou hru člověk hraje obvykle sám se sebou. Proto také nemůže prohrát. A proto se také hráči na hru těší, přestože je to „makačka na bednu“: protože jsou vždy vítězi.
Počítačové hry stimulují mozek. Pokud tedy má pařan sklon k závislosti, pak spíše bude tíhnout k psychostimulanciím. Čili uspořádáno podle stupně škodlivosti: počítače/internet – kofein – nikotin – tvrdá stimulancia (pervitin, kokain).
Co se týče počítačové závislosti: je pravda, že někteří zvláště otrlí jedinci vydrží u her třeba 10 i více hodin v jednom tahu. Ale proč tomu říkat závislost? Závislostí jsou ohroženi lidé, kteří se snaží dostat něco za nic: například si navozovat pohodu ihned a za pomoci cizích látek, třeba alkoholu nebo drog. Místo toho, aby usilovali dělat něco, z čeho by se mohli těšit stále.
Proto doporučuji nasadit co nejdříve a v dostatečném množství počítač jako preventivní ochranu před stimulací zdraví škodlivější.
Mohou počítačové hry učit zabíjení ve skutečném životě? Věda to neprokazuje – většina výzkumů uzavírá, že ne. Určité riziko existuje u jedinců citově a sociálně zanedbávaných, kteří se nenaučí rozeznávat přesně hranice mezi dobrem a zlem. Riziko popletení fantazie s realitou – a třeba vyřízení učitelek a spolužáků ostrou střelbou z tatínkova revolveru – se ale opravdu týká jenom pár cvoků. Spočteme-li výskyt těchto případů na počet použití počítače ke hrám, je používání aut mnohonásobně riskantnější.
Psychologický zákon: Povaha hry vždy souvisí s povahou práce
A na práci se připravujeme hrou! (Ne jenom školou, jak si někdy škola myslí). Kdybychom byli Indiáni, hráli by kluci na lov bizona. Takže: paření u PC odhaluje budoucí svět a podmínky přežití budoucího dospělého v něm.
Jestli se má dítě a dospívající adaptovat na budoucnost, tj. na svůj svět – svět, ve kterém bude dospělý on (ne svět, ve kterém jsou momentálně dospělí jeho učitelé a rodiče), už měl mít PC od třech let.
Počítač je vlajka této postmoderní doby: změnil povahu lidské práce, spolu s internetem a mobilem také změnil povahu mezilidské komunikace. Svět se změnil v globální vesnici, kde má každý ke každému blízko a může s ním dát kdykoli řeč. Přitom ale ubývá intimní komunikace a výměny citů na úkor komunikace přes médium a povětšině racionální. Negativním jevem v soužití jsou úniky do virtuální reality a jakési oplošťování citovosti ve vztazích. Mladí muži přirostlí k počítači potom chybí v sociálním prostoru svým ženským protějškům.
Generace, která s počítači již vyrůstá, bude trochu jiný druh člověka, než byl dosavadní pozemšťan. Zcela prakticky: narození v 21. století, při současném tempu prodlužování života, mají průměrnou šanci se dožít roku 2100. (A to i v oblasti prodlužování života jistě přijdou nové objevy!) Věci, které si jeho rodiče mohou leda číst ve sci-fi, budou jeho všedností. A zcela jistě v jeho světě budou věci, které si ani autoři sci-fi představit neumí.
Budoucnost lze dokonale znát jenom ve světě, ve kterém se nic nemění, takže vlastně žádnou budoucností není. Úplně nová budoucnost, zcela otevřená všem možnostem, kterými ji člověk chce naplnit, totiž začala teprve s počítači a kosmickými lety. Dnes můžeme leda hádat, kdy se malý pařan octne na výletě do kosmického prostoru (jako jeho rodiče jezdí k moři), kolik obyvatel budou mít kolonie v naší sluneční soustavě za sto let, a kdy bude objeven pohon, který by donesl kolonisty mimo ni. (A kdo se cítí nevolně v přelidněném megaměstě, může se zašít do náhradního prostoru virtuální reality.)